Když máma odjela, začala nám celkem slušná pohoda. Táta si totiž na jaře vyrobil takový pokojíček na půdě, prý abychom ho nerušili, když ráno jdeme do školy, hádáme se nebo já hraju na flétnu a máma na saxofon. Jenže tím pádem nemá absolutně přehled o , co se děje dole. Takže my se ségrou jsme se koukali na telku třeba do půlnoci a dělali si každý večer palačinky s nutellou.
Když byla moje máma na jaře pryč, našla Artemis na zemi u nás doma padesát eur. Moje malá ségra je hrozně poctivá, někdy je až trošku pitomá. Třeba píše mámě, která je daleko dva tisíce kilometrů, jestli může jít spát o půl hodiny později, no chápete to?
Zkouškové období
Ve škole jsem začal docela makat hned ze dvou důvodů: moje skvělá učitelka Lia mi totiž řekla, že když se budu učit, mám větší šanci se dostat na nějakou dobrou hudební univerzitu a to já fakt chci. I když času je ještě fůra. Ale Lia mi vyprávěla, že měla sama ve škole pořád dobré známky, tak se před ní nechci ztrapnit a nechci, aby si myslela, že jsem nějaký hlupák.
Znova Martin
O Martinovi už jsem vám vyprávěl. Je to třída. Tuhle volala mojí mámě jeho máma a vyprávěla jí, že Martin vyhrál tablet v nějaké soutěži. A den předtím prý vyhrál ten samý jeho spolužák ze třídy. To mě teda fakt zajímalo, protože to bych chtěl hrozně vyhrát taky.
Mám zlost
O tom, že mám rád svoji flétnu, už tady asi nikdo nepochybuje. Jenže mě teď dost naštvalo několik věcí. Nový dirigent, kterého máme v naší dechové kapele, je docela blbec. Nejen že máchá rukama jen nahoru dolů místo aby dirigoval pořádně, ale když se bavíme, tak říká takovým umírajícím hlasem: „isichía, isichía, mi miláte, mi miláte…,“ to znamená – tiše, tiše, nemluvte, nemluvte.“ Jenže kdybychom nemluvili, asi bychom tam všichni usnuli.
Vlastně to nebyl úplně tak výlet, jako spíš školní koncert ve městě Volos, což je na pevnině, na úplně druhé straně Řecka. Já sice jízdu autobusem nemám rád, ale za tu legraci mi to stálo. Tak jsem se rozhodl, že pojedu. Kromě toho mě dirigent i ředitel fakt potřebovali. Jeli jsme jen na dva dny, ale srandy jsme si užili fakt hodně.
VIII. kapitola osmnáctá – pořád se něco děje
S mobilama jsou pořád historky
Jeden kluk od nás ze třídy přišel s novým iphonem. Když jsme se ho ptali, kde ho vzal, vyprávěl nám, že měl strašně tlustého strejdu, který pořád jedl frankfurtské párky, a tak na to zemřel, a ten mobil prý zdědil po něm. To má tak někdo kliku. U nás ale nikdo nejí ani párky ani nemá iphone.
Martin
O mém kamarádovi Martínkovi už jsem se asi zmiňoval, ale zdá se mi, že jste pořád ještě nepochopili, čím je tak výjimečný.
Na druhý den jsme jeli na velký výlet. Lodí na pevninu, to trvá asi dvě hodiny a pak takovým maličkým autem do Soluně, to je asi další čtyři hodiny cesty.
Na gymplu máme takového starého učitele tělocviku, který si nic nemapatuje. Všechny kluky oslovuje Vangelis a všechny holky zase Glykeria. Když jsme měli jednou hrát basket, pozdravil jsem ho: Dobrý den, pane Vangelis, on jen koukal a nevěděl, jestli si dělám srandu nebo ne. Ve skutečnosti se jmenuje Dimitris. Pak to, jestli si z něj utahuju, nějak nemohl zjistit, tak nad tím mávnul rukou, ale dal mi 18 z tělocviku na vysvědčení, takže ho to asi naštvalo, jinak si to nedovedu vysvětlit proč. Anebo si mě spletl s nějakým jiným „Vangelisem…“