Na Druhý svátek vánoční nám odjíždí Míša. Jedeme vlakem do Pisy, odkud letí, a tak strávíme spolu ještě pár společných chvil. Ofélie se nutně musí vyfotit u šikmé věže tak, jako by ji podpírala, což dělají úplně všichni, takže je legrační pozorovat davy turistů, jak se nepřirozeně různě naklánějí a dělají nejnemožnější pózy, aby své unikátní foto mohli okamžitě postnout na instagram.

Svítí sluníčko a je teplo a my při aperolu čekáme na Adonisovy kamarády, z Francie, kteří se rozhodli se k nám připojit, takže jedou skoro 500km autem, abychom společně pobyli v Sieně, kam se chystáme.

Naberou nás tedy a po obědě vyrážíme. Siena je naprosto úchvatná! Středověké opevněné město s nádhernými domy, náměstím, věžemi, katedrálou, prostě vším, co má takovéhle město mít. A k tomu máme zase dost hezké počasí, takže za dva dny máme prochozené město křížem krážem.

Jediný problém je sehnat nějakou neobsazenou a otevřenou restauraci, protože přece jen jsou ještě Vánoce. A tak první den večeříme v nějaké šílené turistické pizzerii, kam bychom za normálních okolností nevkročili, na druhý den objednáváme místo v malé osterii, která se ukázala být jako výborná volba, a večer si naši přátelé u Adonise objednají spaghetti a la puttanesca, což je jednoduché, ale naprosto skvělé jídlo, které u nás v bytě Adonis v omezených podmínkách udělá tak bravurně, že se i s Ofélií shodujeme na tom, že to za celý týden bylo nejlepší jídlo, které jsme v Itálii jedly.

A pak se s přáteli zase rozloučíme a vydáváme se vlakem směr Benátky. Vlaky fungují v Itálii opravdu báječně. Jsou čisté, jezdí na čas a mají skvělou aplikaci, přes kterou se zjistí, v kolik jede ten nejvýhodnější, a rovnou se zde dají koupit i jízdenky online.

Cesta je poměrně dlouhá, a jak se blížíme směrem na sever, horší se počasí. V Mestre, předměstí Benátek, kde se máme ubytovat, je docela zima a poprchává.

Mezitím už máme navíc: kahánky, nejrozličnější nářadí na výrobu těstovin, dřevěnou „kytaru“ a sedm (!!!!!) kuchařských knih. Adonis má místo kufru batoh a je vidět, že se s ním pěkně nadře, protože jdeme asi 15 minut pěšky. Ale neřekne ani slovo, protože si tenhle úděl vybral sám a moc dobře ví, že s ním nebudeme mít ani špetku slitování. (I když já ho, upřímně řečeno, docela mám, ale nic neříkám).

Když se ubytujeme, vyrážíme na prohlídku Mestre. Na první pohled se zdá, že je to celkem neatraktivní čtvrť, kde žije zřejmě hodně přistěhovalců. Podle internetu má prý ale hezké centrum, tak ho jdeme objevit a opravdu ho nacházíme pár minut pěšky od našeho ubytování.

Malé náměstí, obchody, kavárny a bary. Je docela zima a zase nás překvapuje, že tolik lidí sedí venku. Objednáváme si aperol a přemýšlíme, kam půjdeme na večeři. Po devíti dnech už máme celkem dost všech těstovin, a mě napadá, že když jsme v přistěhovalecké čtvrti, mohly by zde být nějaké dobré autentické asijské restaurace. Na googlu nacházíme jednu čínskou nedaleko od nás, která má dobré hodnocení především od Číňanů a Korejců, tak si tam objednáváme stůl na večeři (i když se Adonis brání a tvrdí, že tam bude prázno, nakonec se ale nechá přemluvit a objednává na jméno Paola – to mám být já).

V restauraci je tak narváno, že se sotva protlačíme k rezervovanému stolu. Tolik Číňanů pohromadě jsem snad v životě neviděla! Objednávají si jídla, o kterých jsem netušila, že existují, a my se dohadujeme, zda to jsou turisté nebo místní Asiaté. Snažíme se odkoukat, co to vlastně jedí, ale moc se nám to nedaří.

Pak trochu rozpačitě studujeme jídelní lístek. Některá jídla jsou přeložená do italštiny, jiná zase jsou jen v čínštině. Píšu Janýskovi a posílám mu ofocený jídelní lístek a prosím o radu, co by doporučila jeho čínská přítelkyně. Odpovídá vzápětí: 谢谢

Zasměju se, protože to je klasický Janýskův humor. Ptám se ho, co to znamená a na to mi napíše, že xiexie. Tak jo. Objednám si to, protože když to říká jeho holka, určitě to bude dobré, jen doufám, že to nebude něco jako prasečí uši, které si zrovna objednal Adonis. Na proužky nakrájené uši i s chrupavkami naložené v octovém nálevu vypadají jako zvrhlá verze našich utopenců. Adonis chroupe a netváří se sice úplně nadšeně, ale je statečný. Já ochutnávám minikousíček a talíř odsouvám: „Vážně to sníš?“ ptám se trochu vyděšeně. „No jasně,“ přitákává Adonis. „Přece jen tak nevyhodíme šest eur…,“ zamlaská a pokračuje.

Xiexie nakonec byla nejlepší volba ze všech. Člověk má dát na rady domorodců. Na závěr dostáváme „sušenky štěstí“, což jsou malé krekry pro každého z nás, ve kterém se skrývá lísteček s nějakým moudrem.

„Zachovejte si svůj smysl pro humor!“ Tohle jsem rozlouskla já….

„To na mě dost sedí,“ pomyslela jsem si (trochu neskromně). „A co máš ty?“ Zeptala jsem se Ofelie. „Soustřeď se na ty důležité věci, a všechno bude v pořádku..“

 

„Bezva, to taky sedí. A co máš ty?“ Otočila jsem na Adonise. Podíval se na mě udiveným pohledem: „Já jsem tam měl něco mít? Já jsem to snědl!“

 

Mně a Ofélii tekly slzy smíchu a já si pomyslela, že tohle přesně sedí na Adonise taky. I když by mě vážně zajímalo, co tam měl. Podle mě něco jako: „nesežer si svoji budoucnost…“ ale kdoví, co to vlastně opravdu snědl.

Když jsem to později vyprávěla po telefonu Janýskovi, napsal mi, že jeho čínská přítelkyně tvrdí, že v Číně fortune cookies vůbec neznají…

 

Po večeři jsme šli rovnou domů, pro ten den už nám to stačilo. Prasečí uši měly ale zřejmě svůj dozvuk. Když jsem se ráno probudila, vypráví mi Adonis s očima navrch hlavy: “Hele, ty prasečí uši se mi postaraly o tak erotické sny, že jsem v noci fakt nevěděl, co mám dělat!! Je to naprostá bomba!”

 

A mě napadlo, že je asi teď budeme mít často na našem jídelníčku. Možná by je sem tam mohl připravit jako speciální afrodiziační pochoutku pro své kamarády, aby se měli o čem bavit, protože jak nám řekl nedávno náš kamarád Janis, když s Adonisem probírali své nemoci: “To je fakt zvláštní. Chlapi se do 55 baví o ženských, do 65 pak o vaření a pak už jen o nemocech….” A něco na tom je. Ale jen ti, kteří nezkusili prasečí uši!

 

Benátky

Náš předposlední den na cestách hrozil deštěm, ale ráno dokonce mezi těžkými mraky sem tam prosvítalo sluníčko. Sedli jsme na autobus a vydali se do Benátek. Adonis tvrdil, že tam byl už snad stokrát, Ofélie tam byla před pár lety se školou, a já kdysi, snad před více než dvaceti lety na den s Adonisem, když jsme se z Prahy na Korfu vraceli autem a trajekt nám jel právě z Benátek. Moc jsem si toho ale nepamatovala.

Faktem je, že když člověk přijede k prvnímu mostu přes kanál a vidí ty budovy a spoustu mostů, spadne mu brada údivem. Procházeli jsme město křížem krážem, v centru se tlačily davy dalších turistů. Benátčané se zdáli být ale celkem nerudní. Po chvíli, když jsme procházeli jednou úzkou uličkou, snažila se projít zřejmě nějaká místní paní, která na turisty je už asi tak alergická, že strčila do Ofélie, přitlačila ji ke zdi a se zlým pohledem na ni něco zakřičela, než šla dál.

 

Gondoliéři I číšníci snažící se nahnat turisty do místních osterií byli trochu otravní, a když jsme konečně po několika hodinách chtěli nechat spočinout znaveným nohám a našli jednu útulnou hospůdku u kanálu, kde měli krásné posezení venku pod hřející lampou a dokonce tam měli jeden stolek volný, přišel nerudný mladý číšník s tím, že objednat si musíme vevnitř. Tam nám zase jiný dost nevybíravě naznačil, že obložený panini dostaneme nejdřív za 40 minut, protože má práci, a to i presto, ž ehostů tam sedělo dohromady maximálně deset. Adonis už chtěl uraženě odejít, ale mně bylo toho hezkého místa líto, tak jsem zkoušela objednat lahev vína, ale nakonec byla tak strašně protivná I servírka, že jsme se prostě sebrali a šli za roh na drink a něco malého k snědku a pak se svorně shodli, že nám 5 hodin v Benátkách bohatě stačilo. A v tu chvíli se nebe úplně zatáhlo a začalo zrovna pršet jako z konve.

A déšť nás provázel celý večer a celé ráno, takže jsme na letišti byli šťastní, že jsme to všechno ve zdraví přežili, mnohé viděli a že se zase vracíme na naše nádherné Korfu. Protože všechna tahle města jsou opravdu fantastická, ale nejhezčí je to tam, kde to má člověk skutečně rád a kde je doma. A to je pro nás Korfu a pro mě ještě Praha. A tahle dvě města považuji za ta nekrásnější na světě.

 

A tady ještě dvě videa:

Život mimo Korfu – povánoční Pisa a Siena 2022 – YouTube

a další: Život mimo Korfu – povánoční Benátky 2022 aneb všude dobře, doma nejlíp 🙂 – YouTube