Já mám za posledních pár dní dokonce dva…
Před pár dny jsme byli v protější Albánii, v městečku Ag. Saranda, kam se (tedy za normálních okolností) pluje lodí z Korfu jen hodinu. Ubtovali jsme se v hotýlku u přístavu, ze kterého byl nádherný výhled, jako je na fotce výše, a večer šli na večeři s našimi známými – Janisem a Elsou, kteří v Sarandě bydlí. Janis je Řek a Elsa Albánka mluvící perfektně řecky, ale zároveň ke své vlastní zemi velmi skeptická a kritická.
Přemýšleli jsme, kam jít, protože v zimě jsou ty možnosti velmi omezené, a k tomuu všemu Janis s Elsou o většině taveren tvrdí, že jsou to buď pračky peněz nebomísta, odkud si odneseme otravu jídlem.
Nejdříve nás chtěli vyvézt autem někam za město, ale protože je momentálně celá Saranda rozkopaná, tak se autem nedalo nikam dostat. Dohodli jsme se teyd na jedné taverně hned na pěší zóně.
Koukla jsem na recenze na googlu, taverna měla 4,5, tak si říkám, že to je ok, a začala se těšit na jídlo. Obsluha byla moc milá, řecky mluvící, jako skoro všichni v tomto městě, ale jídlo bylo fakt bídné. Krevety byly zmražené a ohřívané v mikrovlnce, kalamáry tuhé, chobotníčky v octě jako guma, červená řepa měla zašedlou barvu a konzistenci rozvařených brambor, a hranolky byly prefabrikované a totálně bez chuti.
Ovšem ceny byly podobné jako v dobré řecké taverně, což na Albánii znamená fakt poměrně drahé.
No, nevadí, něco jsme snědli, našim přítelům tam docela chutnalo, já se nvyjadřovala a prosila očima Adonise, ať se taky nevyjadřuje, abychom naše přátele neurazili, a tak jsme si hezky popovíali a před jedenáctou zaplatili a šli spát.
Na druhý den jsme jeli domů. Jenže nám poslali tu nejpomalejší lo´d, která snad existuje, takže cesta místo hodiny trvala dvě a půl. No, a protože jsem po cestě neměla co dělat, rozhodla jsem se ohodnoti na google všechny podniky a místa, která jsme navštívili. Hotelu jsem ala 5 hvězdiček a výborné hodnocení, u taverny jsem ale dala 5 za servis, 2 za jídlo a myslím, že 4 za atmosféru, takže z toho vyšly nakonec tři, ale rozhodla jsem se nekomentovat, aby nebylo jasné, kdo jsem.
Jenže to jsem se pěkně přepočítala. Hned na druhý den nám volal Janis a ptal se, jestli jsem psala nějaké hodnocení, protože jim z taverny volali, že si pouštěli kamerové záznamy!! a zjistili, že jediní neznámí lidé jsme byi my, a že jsme jim dali hodnocení za jídlo dvě hvězdičky, a prostě strašně naříkali a lamentovali. Tak jsem přiznala, že ano, že jsem to byla já, a on mě prosil, zda bych to mohla smazat, protože se tam všichni znají, a míst, kam chodí, je opravdu málo, a sem už by pak nemohli vkročit…
Samozřejmě jsem se trochu zastyděla, protože m nenapadlo, že budu hned odhalena, a bylo mi trapné, že jsou teď Janis s Elsou zklamaní, že nám nechutnalo v jejich oblíbené taverně. Tak jsem se omluvila, recenzi smazala a pak Janisovi psala, že už chápu, proč mají všechny podniky v Sarandě tak dobrá hodnocení… Smál se naštěstí taky a řekl, že až příště přijedeme, budou stát už v přístavu a začnou nás kamenovat, já zase opáčila, že jim zřejmě při příští návštěvě plivnou do jídla. Nakonec jsme to nějak humorně uzavřeli, ale prostě to byl fakt docela trapas.
No, a ten další se stal včera, když nás na návštěvu na Korfu pozvali naši řečtí přátelé Dimitris a Ioanna. Připravili spoustu jídla, tedy spíše maminka Ioanny, která je výborná kuchyřka. Měli jsme fantastickou rybí polévku a chobotničky v octě a obří grilované krevety a pomazánku z rybích jiker, a krevetový salát, a dalších spoustu dobrot, že jsem se přejedla tak, že jsem pak jen seděla na pohovce a těžce oddychovala.
Jenže Dimitris řekl, že má ještě těstoviny s chobotnicí, což jsem s díky odmítla, protože víc už se do m vážně nevešlo, jenže Adonis si ještě talíř dal. Ioanna mi řekla, že mi zabalí jednu porci s sebou, abych si to mohla dát na druhý den. Zrovna to poslední jídlo se její mamince moc nepovedlo, bylo přesolené a jinak trochu bez chuti, takže jsem jen ochutnala od Adonise, ale bylo mi trapné už pak říct, ať mi s sebou nic nedává.
Takže mi Ioanna nabalila porci do krabičky, a my, jak jsem s Adonisem šli pak domů, jsme říkali, že to poslední už fakt nesníme, a v tu kolem nás prošla krásná kočka. A tak mě napadlo, že by z toho jídla měla asi radost ona, a celou tu krabičku jsem jí vysypala do trávy. Kočka se v tom chvilku rýpala a pak oešla, ale Adonis tvrdil, že to určitě nějaká jiná sežere. A tak jsem se odvalili domů.
Druhý den jsme šli ráno na procházku a já si s hrůzou uvědomila, že jme to jídlo vyhodila celkem blízko místa, kudy chodí Ioanna na procházku. A tak jsem se šla podívat,zda tam pořád ještě je, a ejhle. leželo tam téměř nedotčené… Jenže začněte sbírak rukama z trávy mrňavé těstoviny v omáčce! Tak jsem natrhala nějaké listí a začala tu kočičí stravu přikrývat, což se mi moc nedařilo, a hlavně jsem se bála, že mě Ioanna zahlédne, protože přesně v tuhle dobu tudy chodí. A pak jsem ke své velké úlevě našla dvě veliké větve z nějakého jehličnanu, kter se normálně jen tak v parku neválejí (tady moc jehličnanů není) a rychle je vzala a celou tu kočičí sváču jimi přikryla a jen doufala, že už to Ioanna předtím nezahlédla.
Asi pět minut poté jsme ji potkali. Znáte to, když se člověk cítí trochu provinile, tak má pocit, že to je na něm vidět a že ho ten druhý prohlédl? Tak takový jsem přesně měla pocit. Nějak jsme to ale všechno zamluvili a při večerní procházce jsme se stavili ještě v obchodě jejího muže, kterého chodíme pozdravit. A ons e hned ptal: „Tak co, jaké byly ty těstoviny? Já si je ještě dal k obědu…“ Probodával mě rentgenovým pohledem a já, protože jsem nechtěla lhát, jsem ze sebe vykoktala: „Nejlepší byla fakt ta polívka a ty chobotničky a krevety. Tohle bylo spíš až na druhém místě…,“ snažila jsem se to nějak šikovně obejít a měla jsem pocit, že jsem červená až na zádech.
No… každopádně doufám, že to jsou jen moje domněnky, a že to nakonec nikdo neví, a do zítřka to ty kočičí potvory nebo alespoň krysy či holubi či jiná zvířata vypátrají a snědí, protože jestli ne, mám fakt problém…
Tož tohle mě fakt pobavilo!
haha, byl to fakt trapas… ale chápu, že ostatní pobaví. Mě by to pobavilo taky, kdyby se to nestalo mně 🙂