Když máma odjela, začala nám celkem slušná pohoda. Táta si totiž na jaře vyrobil takový pokojíček na půdě, prý abychom ho nerušili, když ráno jdeme do školy, hádáme se nebo já hraju na flétnu a máma na saxofon. Jenže tím pádem nemá absolutně přehled o , co se děje dole. Takže my se ségrou jsme se koukali na telku třeba do půlnoci a dělali si každý večer palačinky s nutellou.
Hned druhý den jsem ale zaspali. Já jsem sice nařídil dva budíky, ale je fakt, že jsme šli spát až po jednom hororu někdy okolo jedné hodiny ráno. A vstáváme normálně v 6.30. Já jsem oba budíky slyšel, ale říkal jsem si, že si ještě na chvilku zdřímnu a pak jsem se vzbudil až v devět. Rychle jsem probudil ségru, která dostala menší hystrák a hnedka volala mámě, co má dělat. Máma byla v Praze, tak toho moc dělat nemohla, ale mně řekla, ať jdu rychle do školy a ségře zase, ať jde vzbudit tátu. Ten, když ji viděl, začal křičet, co tam dělá, protože jak už jsem vám vysvětloval, táta je na té půdě úplně mimo dění. Takže táta, který byl doma, volal mámě, která byla v Praze, to znamená skoro dva tisíce kilometrů daleko, co má dělat. No legrace.
To ale ještě nebylo nic proti tomu, co nastalo potom. Asi za dva dny odplul táta na celý víkend na plachetnicové závody na sousední ostrov Paxos. Na tom by nebylo nic divného, takhle jezdí vlastně každý rok. Dříve, když máma odjela, nás dala k nějakým známým, ale nás to většinou dost nebavilo. Co dělat u známých, když tam nemáme svoje věci a nechtuná nám jejich jídlo?
A tak už loni máma navrhla, že bychom mohli být sami doma a kupovat si mekáče, gyros a palačinky. To nám přišlo jako skvělý nápad. A od té doby už jsme takhle několikrát strávili víkend sami a celkem si to pochvalovali.
Teď teda máma byla v Praze a táta odjel na ty závody. My s Artemis jsme se hnedka uvelebili u telky, koupili si několik cheesburgerů a hranolky a bylo nám dobře. Jenže v sobotu začalo hrozně pršet a pršelo celou neděli. Venku byla šílená bouřka a hromy a blesky lítaly jako zběsilé. Ségra se celkem bála a ani mně nebylo úplně do smíchu, ale samozřejmě jsem na sobě nedal nic znát. V neděli se táta stejně měl vrátit. Jenže nám zavolal, že na moři jsou tak obrovské vlny, že se nedá vyplout, tak že bude muset na Paxosu ještě nějakou chvíli zůstat.
A tak jsme zůstali ještě další dva dny. Venku bylo fakt tak strašné počasí, že by psa nevyhnal. Ale my jsme museli do školy. Fučelo tak strašně, že buď to zlomilo deštníky nebo to člověka odnášelo i s deštníkem. Bylo to dost děsivé. Artemis pořád pobrekávala, že se doma sama bojí a že už nechce žádné gyrosy. Pak zavolala mámě do Prahy a brečela, že už nechce žádné nezdravé fastfoodové jídlo, ale že chce, aby přijel tatínek a uvařil něco zdravého domácího. Někdy je fakt na ránu.
Máma to asi tátovi hnedka volala, protože táta pak nasedl na loď a bouře nebouře přijel domů. Ale vlastně jsem byl taky docela rád, že už je doma, protože těch pět dní docela stačilo.
Školní volby
V říjnu jsme měli školní volby. Nejdřív se volil předseda třídy a tím jsem se stal kupodivu já. Nevím, čím jsem si to vysloužil, ale dostal jsem 13 hlasů z patnácti, to je docela úspěch. Možná, že si mě děti oblíbily, protože pořád dělám nějaké legrácky. Třeba jsem si od táty tajně půjčil takový sprej, kterým stříká těsto, aby mu nevyschlo. No a tenhle sprej jsem naplnil vodou a pak chodil po škole s kapesníkem, vždycky jsem řekl, že jsem strašně nachlazený a pak kýchnul na někoho a přitom ho tajně postříkal tím sprejem. Takže to vypadalo, jako bych fakt kýchnul a při tom prskal. Děti ve škole se nejdřív vždycky strašně naštvaly, jako že fuuuuuj, ale pak když viděly ten sprej, smály se.
Pak jsme měli ještě volby do školního parlamentu. Já jsem byl nominován naší třídou a každý z kandidátů měl něco říct před celou školou. Nejsem zrovna ten typ řečníka, který by si stoupnul před stopadesát lidí a mluvil. A tak jsem si stoupnul dopředu, chvilku přemýšlel a pak mě napadlo říct starořecky Isichian ston choron, což znamená něco jako „klid v sále“. Ale protože starořečtinu se musíme povinně učit a skoro všichni ji nesnáší, celá škola se rozesmála, včetně učitelů. Takže místo klidu všichni pískali a tleskali. Pak jsem jen řekl, že když mi dají hlas, udělají největší dobro pro svoji školu a pak mě prostě do toho parlamentu zvolili. Ještě není přesně jasné, co mi z toho bude plynout za povinnosti, ale výhody už to má. Třeba mě teď začaly zdravit všecky prvačky a i některé starší holky.
Skádám skladbu
Ve škole máme Manthose, což je moc prima kluk. Chodí už do posledního ročníku a příští rok už půjde na univerzitu. Je hrozně šikovný. Před pár lety nás učil na náměstí dělat různé triky s jojem a teď má zase svoji školní jazzovou kapelu, skládá různé skladby a k tomu všemu je nejlepší žák školy, takže při všech slavnostních průvodech je to právě on, kdo nese řeckou vlajku. Aha, to jsem vám asi zapomněl říct. Když jsou státní svátky, chodí všechny školy do průvodu. Není to úplně povinné, ale zase tak úplně dobrovolné taky ne.
Každá škola má pak svoji slavnostní uniformu a žáci chodí v pomalých řadách, levá, pravá, levá, pravá, takhle po městě. Vepředu nese vždycky právě ten nejlepší žák řeckou vlajku. Já se školním průvodem nechodím, protože hraju při slavnostech v naší dechové kapele, to mě baví o dost víc, než jen tak pochodovat a nic u toho nedělat. To musí být pěkná nuda.
Tenhle Manthos se se mnou docela baví v autobuse, když jezdíme do školy. Řekl mi o jednom programu na psaní not, který jsem si stáhnul i do telefonu i do počítače. A začal jsem skládat skladbu. Naložil jsem si toho na sebe docela dost, protože jsem se rozhodl to složit pro celý soubor, to znamená asi pro deset dechových nástrojů.
Na tom programu je fajn to, že si člověk může hned pustit to, co složil. A tak skládám a skládám. Svoji skladbu jsem nazval Surviving on an island, to znamená česky Přežívání na ostrově, k čemuž mě inspirovala tátova pětidenní nepřítomnost. Ještě nevím, jak tam hudebně zobrazím všecky ty gyrose a palačinky, ale ty bouřky už mám docela slušné. Chtěl bych ji udělat opravdu dlouhou a pak bych byl šťastný, kdyby se opravdu hrála. Asi ji brzy vezmu našemu školnímu dirigentovi panu Papoulasovi. Ten mě má hrozně rád a je to strašně fajn chlap.
Jednou jsem tady psal, že mě hodně nebaví zpěv. Pamatujete, jak jsem říkal, že Michalis, ten špinavý spolužák, co je z trojčat, má v notách zastrčený tablet, a tak jen otvírá pusu a přitom si hraje hry? Tak teď máme nového učitele zpěvu, je to učitel, který nás má zároveň na hudební teorii a má mě taky hodně rád právě proto, že skládám. Tak ho nechci moc prudit a začal jsem tím pádem docela zpívat. Jenže zrovna, když mě to začlo trošičku bavit, začal jsem mutovat a tím pádem je po zpěvu. Ale aspoň mám dobrou výmluvu, kterou musí pochopit úplně každý.
Mimochodem, Michalis propadl ze tří předmětů, takže na začátku roku dělal reparát. Všichni si mysleli, že je to jeho konec, jenže on na týden sedl a učil se a reparát udělal úplně parádně a teď mu to všechno fakt jde, protože je našprtanej. Kromě toho je fakt šikulka na kytaru. Kdyby se ještě myl a nebyl lajdák, byl by z něj asi celkem chytrý kluk. Ale on chodí strašně špinavý a nemytý, opírá se vzadu o stěnu hlavou a na stěně je pak vždycky čený flek. Batoh mu smrdí nějakýma plesnivýma svačinama a s vodou se zřejmě ještě neskamarádil, protože nohy mu páchnou fakt brutálně. Ale když s ním člověk jde ven, tak je docela fajn a venku ten smrad není tak intenzivní.
Pokračování příště…
Obrázek bouře kreslila Agáta Lžáčařová