XXIII – kapitola dvacátá třetí – ztráty a nálezy

received_690098427821927Když byla moje máma na jaře pryč, našla Artemis na zemi u nás doma padesát eur. Moje malá ségra je hrozně poctivá, někdy je až trošku pitomá. Třeba píše mámě, která je daleko dva tisíce kilometrů, jestli může jít spát o půl hodiny později, no chápete to?

Tak to samé udělala s těma penězma. Napsala mámě, že našla peníze a co s nima má dělat. Máma jí napsala, ať je schová. A tak je Artemis schovala, jenže já jsem jí řekl, aby mi dala půlku, že mi tím přispěje na flétnu. A tak mi ségra dala dvacet pět eur.

 

Asi za tři měsíce se moje máma (která si normálně NIC nepamatuje, ale zrovna tohle si nějak zapamatovala, lépe řečeno vzpomněla) ptala Artemis, kde jsou ty peníze. Ta přiznala, že si je nechala, teda že si nechala půlku a půlku dala mně. Máma se zlobila, jakto, že je nedala nikomu, ale Artemis jí řekla, že jí přece napsala, ať je schová, a tak je schovala. To máma uznala, ale stejně jsem to nakonec slíznul já. A tak jsme museli peníze vrátit, ale máma nám dala deset procent nálezný, mně dvě a půl eura a Artemis taky. Někdy je fakt výhodnější, když si nic nepamatuje… Co byste na mém místě udělali vy?

 

Nějak to utíká

Začala škola, na kterou jsem se fakt těšil. Teda na školu zase tolik ne, jako na kluky a hlavně některé holky. O prázdninách jsem potkal dvě, které měly k nám na školu nastoupit. Hlavně ta jedna, Ioanna, o tři roky starší než já, je fakt skvělá. Na tu jsem se těšil nejvíc.

 

Do školy si každý den nosím flaštičku vody a svačinu. Většinou to je suchá houska (já kromě nutelly na housku stejně nic nechci a aspoň se nemusím s ničím mazat) a sušenka. Taková malá, něco jako poloviční tatranka. Tatranky se tu ale bohužel neseženou.

 

No, ale někdy si svačinu zapomenu a tak mám dopoledne docela hlad. Tak zkouším různě směňovat a smlouvat se spolužáky. Nevím, jakým zázrakem se mi podařilo je přesvědčit, že ta sušenka, která stojí asi tři koruny, je strašně vzácná. A ta houska taky. Takže když mi dá někdo půlku svých brambůrek nebo croissantu, dám mu za to pak další den kus housky nebo té minisušenky. A kluci o to strašně stojí.

 

Takže každý den, když nasednu do autobusu, dostanu hned po ránu od jednoho kluka půlku croissantu s čokoládou. To je prostě každodenní standard. Pak většinou dostávám ještě od ředitelova syna, což je docela fajn kluk, půlku pytlíku pop cornu. On si ho vždycky přinese nesolený a já mám zase po kapsách pytlíčky se solí od Mc Donalda, takže mu to solím a on mi za to dá půlku. Pak mi dá někdo trošku brambůrek, jiní kluci třeba zase čokoládu, takže hlady ve škole vůbec netrpím.

 

Když jsem to vyprávěl mámě, hrozně se tomu smála. Vlastně ani nemáme moc času si povídat. Když přijdu ze školy, najím se a pak jdu hnedka hrát nebo si něco dělat a moje máma zase buď pracuje nebo něco píše na počítači. Jak ale skončilo léto, chystala se do Prahy. A tak s náma chtěla strávit trochu času, takže nejdřív pozvala moji ségru na zmrzku a na procházku a pak večer zvlášť mě. Chtěla, abych s ní šel asi dva kilometry k větrnému mlýnu, že se spolu vykoupeme v moři a pak že mě pozve do taverny na chobotničky v octě. To je moje nemilejší jídlo. Mně se chodit moc nechtělo, koupat už vůbec ne, tak jsem nechápal, proč s ní musím chodit, a nemůžeme jít jen do taverny. Ale ona to tak chtěla, tak jsem souhlasil.

 

Nejdřív jsem teda musel ujít přesně 2,2km (mám to změřeno na kole) okolo moře až k větrnému mlýnu, což je prostě starý mlýn, dnes už jen taková památka na větrný mlýn. U toho je kamenné molo a tam se chodí koupat šílenci podobní jako moje máma, ať je krásně nebo zima, nebo fučí. Ona se chodí koupat fakt celou zimu, kdy ta voda v moři skoro zamrzá, alespoň mně se to tak zdá. Teď byl sice konec léta, ale já bych tam nevlezl ani za nic. Vzal jsem si svoje tenisáky a žongloval si, zatímco máma plavala.

 

To je docela dobrá zábava. Našel jsem si na youtube, jak se žongluje a zkouším to se třema míčkama. Je to docela náročné, ale dá se to naučit. Pořád si říkám, že kdybych se flétnou přece jen neuživil, tak tím žonglováním by to třeba šlo.Když se máma vykoupala a vypovídala se s milion známýma, které po cestě potkala, vydali jsme se do taverny, kde mají fantastické chobotničky v octě.

 

Jsou to prostě uvařené chobotnice nakrájené na malé kousky a naložené v octovém zálivu. Prostě takové utopence po řecku. A tak jsme si povídali a já jsem zjistil, že je to vlastně docela fajn, i když mámu celkem k ničemu nepotřebuju. Teda vlastně jo, protože mi platí hodiny flétny a půjčila mi spoustu peněz na flétnu a to bych z táty asi dost těžko tahal…. Ale táta zase fantasticky vaří, když chce. Pokud teda zrovna nezkouší nějaké experimenty se zeleninou, což se fakt nedá jíst. Nebo když netrvá na tom, že udělá něco po svém. Třeba když nám dělal štrúdl, trval na tom, že podle rakouské receptury se tam MUSÍ dávat rozinky. My se ségrou rozinky úplně nesnášíme, tak jsme to tátovi říkali, ale on to jinak nechtěl upéct, protože by to prý nebyl štrúdl. Tak ho upekl, jak chtěl on, ale my jsme ho nejedli, takže se táta fakt strašně naštval a celý štrúdl dal jedné mladé sousedce, která se mu líbí.

No, a tak je to u nás pořád…

Obrázek kreslila Agáta Lžičařová

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené se štítky a jeho autorem je Sonja. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *