Itálie, část třetí a také poslední.
Ano, byteček byl krásný a majitel neobyčejně milý. Jenže v uličkách starého města nebyla, jak se na první pohled zdálo, pěší zóna – mohli tam vjíždět rezidenti. A jak spočítal Adonis, projela tam v průměru tři auta za minutu, tedy asi 180 za hodinu. To by samo o sobě tolik nevadilo, nebýt toho, že auta vždy přejížděla přes kanálové poklopy, které nebyly utěsněné, a pokaždé to udělalo pořádný rámus.
Šla jsem se projít, ale Adonis si po cestě autem šel na chvíli odpočinout. Když jsem se vrátila, s očima navrch hlavy mi říkal, že tady prostě spát nemůže. Ajajaj… pomyslela jsem si – tohle je v pytli. Věděla jsem, že majiteli záleží na tom, abychom byli spokojení, a jeho hodnocení bylo deset hvězdiček, což má málokdo. O tomhle ruchu ale nikdo nepsal.
Vyrazili jsme tedy na obhlídku města a náhodou jsme Francesca potkali na ulici. Když se ptal, zda je vše v pořádku, řekli jsme, že by bylo, kdyby… Francesco se úplně zděsil (prý totiž strašně pršelo a zpod těch poklopů se odplavilo těsnění) a říkal, že to půjde zkontrolovat. My jsme mávli rukou a připravili se na variantu, že se asi nevyspíme a druhý den půjdeme jinam.
V nádherném Lecce jsme si sedli do kavárny na drink, když mi zazvonil telefon – Francesco. Říkal, že se synem zkoušeli poklopy nějak utěsnit, ale že se to nesmí, tak volal (v pátek večer!) na policii a pokusí se zajistit komunální služby. S Adonisem i Ofélií jsme se srdečně zasmáli a dopíjeli drink. Každé policejní auto, které projelo kolem nás a cvaklo na poklopech, jsme komentovali tím, že už jedou kvůli nám.
Pak jsme šli s obavami domů… a kousek od bytu jsme zahlédli auto komunálních služeb. Říkám Adonisovi: „Hele, na jihu Itálie v devět večer přišli spravit poklopy, haha.“ A opravdu ano. Přijeli pracovníci, několik poklopů odkryli, upevnili železem a výsledek byl asi o 80 % lepší. Neuvěřitelné. A my jsme se opravdu krásně vyspali.
Další den bylo ukázkově nádherné počasí a vyrazili jsme z Lecce po východním pobřeží do Otranta. Byl to jediný opravdu krásný den. Otranto bylo moc hezké. Tyrkysové moře vyloženě lákalo ke koupání. Vytáhla jsem plavky a šla plavat v těch nádherných kulisách.
Městečko je malé. Měli jsme čas a protože další den mělo zase pršet, rozhodli jsme se přejet ještě do Gallipoli. Staré město na ostrůvku spojeném mostem, pevnost… a celé to místo vypadá opravdu jako Korfu.
Večer jsme si v Lecce dali skvělou pizzu a další den se přesouvali zpět do Brindisi. Francesco, šťastný, že vše dobře dopadlo, nás nechal v bytě až do odpoledne a přišel se osobně rozloučit. Adonis ho v dojetí objal a pozval na Korfu (my s Ofélií se jen děsíme, že přijedou všichni, které Adonis při každém našem výletě zve k nám domů).
V Brindisi „chcípl pes“ a lilo jako z konve, takže jsme sotva našli zapadlou hospůdku, kde jsme se sice ne moc dobře, ale najedli, a byli rádi, že jdeme spát.
Musím ale dodat, že kafe v těchto oblastech nebylo nic moc (asi jsme si přece jen měli vzít ten Adonisův padesátikilový kávovar s sebou) a jídlo taky nebylo to, co bych od jihu Itálie očekávala, ale možná jsme prostě jen nenašli ta dobrá místa, kdoví…
Ráno jsme odvezli Ofélii na letiště a protože bylo pořád pošmourno, ještě jsme si o den prodloužili auto a jeli do Ostuni. Bylo krásné a téměř bez turistů – vzácná věc v dnešní Evropě.
Pak supermarket – šest kilo polenty, rýže na rizoto, šafrán a deset lahví vína. Jednu jsem rozbila a jednu jsme vypili při čekání na trajekt, no, nebudu vyprávět, kolik jich ještě (ne)zbylo k dnešnímu dni… Večer jsme nalodili… a spolu s námi 500 italských dětí na školním výletě.
Kdybych jela znovu, jela bych jen přes noc. Na trajektu se spí skvěle a ráno se probudíte na místě. Tohle je dost důležitá informace. A i když kajuta stojí okolo 100–120 eur, stejně člověk někde spát musí, a tímhle si tu cestu opravdu zkrátí a zpříjemní.
Italské děti celou noc běhaly, křičely a práskaly dveřmi, ale to už rušilo jen mého muže…
Když jsme připlouvali na Korfu, znovu jsem si uvědomila, že všude je dobře, ale doma je prostě nejlépe.
Poslední odkaz na video v prvním komentáři.
