Ještě nikdy jsem nestihla žádnej z těchhle srazů. Ani se základkou, ani s gymplem. Furt jsem někde v čudu. Už několikrát jsem docela litovala toho, že jsem nestihla ten gympl, tam jsme měli docela fajn spolužáky i profesory a vůbec, celkově na tu dobu vzpomínám dost ráda. Ve druháku přišla revoluce, nečekaná euforie, začali jsme chodit do hospody a tajně kouřili v parcích, rockový koncerty byly naší další specialitou.
To jsem fakt já. Když někdo krásně hraje na nějakej nástroj, může bejt hnusnej, tlustej, upocenej, ale já ho prostě žeru. Takhle jsem to měla vždycky a mám dál. Často si říkám, že kluci, který v životě nemaj absolutně šanci s holkama, se prostě naučej hrát na nějakej nástroj a pak to jde jak po másle.
V místním anglikánským kostele hraje na elektronický varhany takovej zvláštní chlápek, jmenuje se Jamie. Je mu tak odhadem šedesát, nosí vždycky krátký kalhoty, takže jsou mu vidět fusekle, ty kahloty má nasoukaný na svým tlustým břichu a má pleš a brejle. Vypadá na to, že je starej mládenec, nikdy jsem si nedovedla představit, co by měl za ženskou. Ale hraje úžasně na piáno, fakt skvěle.
Když tak pročítám svou minulost, říkám si, že je docela síla, kde je konec některejm mejm postavičkám. Tak třeba Silvia, moje kámoška ze Švýcarska, se kterou jsem se seznámila v tom ústavu pro chlápky alkáče a kriminálníky. Na tam dělala sekretářku, byla to na první pohled taková puťka v brejličkách, jak vystřižená z nějakýho západního časopisu. Mně bylo šestnáct a jí dvacet jedna, takže byla totálně stará a i když jsme zdánlivě neměly nic společnýho, strašně jsme se skamarádily a to kamarádství nám vydrželo až dodnes. Ale vydrželo opravdu? Celý příspěvek
Mám tu na návštěvě kámošku se synem. Zadaly jsme dětem úkol, ať popíše každej svoji mámu, že za to dostanou zmrzku. To jsme si docela naběhly. Můj 11 letý synek napsal:
Tak jsem si u všech blogerů z bloguje četla, že se někam stěhujou. Jenže co já? Já se stěhovat neumim, ani na to nemám prachy. Napadlo mě, že by mi mohla pronajmout pokojík ve svým baráku Ostrovanka. Celý příspěvek
…
Tejden v Praze, kam jsem letěla z Londýna, abych navštívila ségru a prošla pár školeníma, uběhl jako zběsilej. Zpátky jsem letěla zas přes Londýn, kde jsem měla bejt od poledních hodin a letadlo na Korfu mi letělo až druhej den v šest ráno. Napsala jsem kvůli tomu už dávno předem svým bejvalý šéfový a kamarádce Petronelle, jestli by měla čas. Ta se hned ozvala, že jo, ať určitě přijedu k ní a že u ní můžu přespat a pak mě hodí k nočnímu autobusu autem. Celý příspěvek
…
Večer ještě v pátek přijela další Williamova kámoška jménem Wendy. Kde von na tyhle hezký mladý baby furt chodí. Mezi jeho kámoškama budu za chvilku jak starožitonost a to jsem kdysi bejvala nejmladší… Celý příspěvek
…
Dalším obrovským překvapením bylo složení Williamovejch hostů. Kromě vožralýho Davida tu už byla jeho matka (na tu nemám nejlepší vzpomínky, takže mě málem kleplo, když jsem ji ráno potkala) a jeho ségra, která dělávala komornou princezně Dianě a byla jednu dobu její nejlepší kamarádkou. Diana taky šla za kmotru všem jejím dětem. Celý příspěvek
…
Do Londýna jsme měli přiletět ve 13.55 a busy na Gatwick měly jezdit kažou celou hodinu. Já měla přes internet zakoupenou jízdenku na 15.00 s tím, že na Gatwicku to má bejt v 18.05. Já jsem se teda třásla, že když to bude mít jen trošku zpoždění, letadlo prostě nestíhám. Jak jsem psala předtím, měla jsem z toho fakt celkem nervy, celou noc jsem nespala a modlila se, aby to klaplo. A pak se stal zázrak. Letadlo dosedlo ve 13.45 a já jsem tak pomalu procházela těma různejma koridorama a přemejšlela, co dál. Celý příspěvek