Občas si říkám, kam se poděla moje bezstarostnost, humor, vlídnost? Děje se něco, co si nedovedu dost dobře vysvětlit.
Občas si říkám, kam se poděla moje bezstarostnost, humor, vlídnost? Děje se něco, co si nedovedu dost dobře vysvětlit.
Je asi celkem přirozené, že každý z nás má ze smrti strach. Odchod do neznáma je prostě strašidelný. A někdy ten odchod může být taky dlouhý a bolestivý.
V poslední době se zdá, že slušnost nabývá skoro neslušného významu. Možná až sprostého.„Slušnočeši“ je nová, byť ironická, přezdívka pro rasisty, „slušný“ kandidát na prezidenta je prý nudný. Nechci tady nijak pateticky moralizovat, jen bych vám chtěla povědět jeden příběh.
Myslím, že jedním z hlavních problémů nás lidí je ten, že místo, abychom pociťovali vděčnost, vidíme jen to špatné. Pořád nadáváme na počasí, ať už je moc horko či moc zima, moc prší nebo je naopak sucho, na ekonomickou situaci, vztahy mezi lidmi, špatnou práci a neštěstí a nemoci.
Hned na druhý den jsme vyrazili na cesty. Já mám tyhle vánoční cesty rád, nebýt toho, že naši se vždycky hádají, řvou na nás a jsou šíleně nervozní, to mě dost štve.
Ve škole jsem slyšel nový vtip. Asi si budete říkat, že je pitomý, ale mně přijde docela dobrý:
Co je super na tom, že už je mi čtrnáct, je, že můžu cestovat sám a ne pořád s rodičema za zadkem. Takže takhle jsme byli se školou v městě Karditsa, což bylo docela fajn, ale poslední dobou jsem zvyklý na mnohem lepší hotely. Já je teda posuzuju hlavně podle toho, jestli mají ke snídani nutellu nebo ne. Ale to už je vám asi dost jasné. Tady měli jen nějaké křupinky nevalné kvality.