Vlastně to nebyl úplně tak výlet, jako spíš školní koncert ve městě Volos, což je na pevnině, na úplně druhé straně Řecka. Já sice jízdu autobusem nemám rád, ale za tu legraci mi to stálo. Tak jsem se rozhodl, že pojedu. Kromě toho mě dirigent i ředitel fakt potřebovali. Jeli jsme jen na dva dny, ale srandy jsme si užili fakt hodně.
VIII. kapitola osmnáctá – pořád se něco děje
S mobilama jsou pořád historky
Jeden kluk od nás ze třídy přišel s novým iphonem. Když jsme se ho ptali, kde ho vzal, vyprávěl nám, že měl strašně tlustého strejdu, který pořád jedl frankfurtské párky, a tak na to zemřel, a ten mobil prý zdědil po něm. To má tak někdo kliku. U nás ale nikdo nejí ani párky ani nemá iphone.
Martin
O mém kamarádovi Martínkovi už jsem se asi zmiňoval, ale zdá se mi, že jste pořád ještě nepochopili, čím je tak výjimečný.
Na druhý den jsme jeli na velký výlet. Lodí na pevninu, to trvá asi dvě hodiny a pak takovým maličkým autem do Soluně, to je asi další čtyři hodiny cesty.
Na gymplu máme takového starého učitele tělocviku, který si nic nemapatuje. Všechny kluky oslovuje Vangelis a všechny holky zase Glykeria. Když jsme měli jednou hrát basket, pozdravil jsem ho: Dobrý den, pane Vangelis, on jen koukal a nevěděl, jestli si dělám srandu nebo ne. Ve skutečnosti se jmenuje Dimitris. Pak to, jestli si z něj utahuju, nějak nemohl zjistit, tak nad tím mávnul rukou, ale dal mi 18 z tělocviku na vysvědčení, takže ho to asi naštvalo, jinak si to nedovedu vysvětlit proč. Anebo si mě spletl s nějakým jiným „Vangelisem…“
Chci být flétnistou
Od té doby, co jsme vyhrál, mě flétna baví ještě víc, než dřív. Moje učitelka Sofie, to je krásná holka s dlouhýma vlasama, měla z mé výhry hroznou radost a já jsem měl zase radost, že se na mě tak krásně smála.
S novým školním rokem jsem taky začal zase hodně cvičit na flétnu. Když odjela máma do Prahy, jako každým rokem na podzim, neměl jsem moc co dělat, a tak jsem začal cvičit třeba čtyři hodiny denně. A nějak mě to chytlo, a tak už si ani moc nehraju s počítačem. Celý příspěvek
Tak teď zase něco ode mě. Nechápu, proč všichni pořád píšou o tom, jaká jsem, ale nikdo se mě na nic neptá. Takže vám napíšu pár historek ze svého pohledu, jak to vidím já. Já jsem Artemis a jsem Poseidonova ségra. A ani trochu se mi nelíbí, že si sem každý může psát, co chce. Tak když oni, tak já taky. (To bude brácha naštvanej, haha, ale není celej život jenom o něm…)
Už jsem vám asi říkal, jak strašně jsem chtěl na hudební gympl? Tady v Řecku je to totiž tak, že se na základku chodí šest let, pak další tři roky na gympl, což je něco jako druhý stupeň v Čechách, a pak se jde na tři roky na lyceum, což je zas něco jako gympl. Ale tam už se nemusí, hodně dětí chodí třeba na nějakou technickou školu nebo večerní nebo nějaký učňák, kterých tady na Korfu ale moc není.
Poslední den ve škole byl fajn hlavně proto, že byl poslední. Já teda tu novou školu mám docela rád, ale zase bych řekl, že je lepší do školy nechodit než chodit. Paní učitelka byla celá naměkko, protože už nás nebude učit, my z téhle školy všichni odcházíme a každý se rozchází do různých škol.