To jsem fakt já. Když někdo krásně hraje na nějakej nástroj, může bejt hnusnej, tlustej, upocenej, ale já ho prostě žeru. Takhle jsem to měla vždycky a mám dál. Často si říkám, že kluci, který v životě nemaj absolutně šanci s holkama, se prostě naučej hrát na nějakej nástroj a pak to jde jak po másle.

Nevim, co na těch muzikantech vlastně vidim, možná jim prostě závidim, že dokážou ovládat nějakej nástroj tak dokonale, že člověka bolí srdce a dojímá, když je slyší. Kdoví.

Jak známo, před skoro čtyřma rokama jsem se začala učit hrát na saxofon. Jenže můj (moc pohlednej) učitel Jorgos byl celkem k ničemu, furt si jen četl noviny a na mě docela kašlal. Pak jsem přešla k dalšímu (taky moc pohlednýmu) učiteli Napoleonovi, kterej byl sice prima, ale neměl na mě absolutně čas, takže jsem přestala chodit na hodiny, protože přede mnou se vždycky tísnilo deset dětí a na mě se nedostalo, a začala chodit jen na zkoušky s orchestrem. Jenže tak se stalo, že je ze mě víceméně samouk a nikam se neposouvám. Když jsem zjistila, že sice i jako samouk můžu hrát na koncertech a v procesích, ale prostě hraju čím dál hůř, rozhodla jsem se s tím něco udělat.

Tady na Korfu je na to, jak je to malej ostrov, docela dost kulturního vyžití. Pořád se tu konaj nějaký koncerty a výstavy, spousta z toho je zadarmo nebo za hubičku. Myslím, že tolik kultury bych neabsolvovala ani v Praze. No a je tu jeden prima klub, kam choděj hlavně studenti z místní univerzity a vobčas jsou tam úplně skvělý koncerty, který stojej třeba 3 eura. Často tam jamujou studenti z korfský hudební akademie a snima je tam vždycky takovej týpek, profesor sága a vedoucí katedry jazzu Dimitris, kterej hraje fakt úplně neskutečně.

Takis, i když jazz moc nemusí, chodí na koncerty pro jistotu se mnou, protože moc dobře ví, že se na muzikanty koukám jak na svatej vobrázek a jistota je jistotaJ

No a takhle jsem tam jednou byla před začátkem léta a zrovna tam jamovali studentíci se svým profesorem. O pár dní později jsem ho potkala na jiným koncertě, tentokrát vážný hudby, kde jsem byla se svejma dětma. On tam byl se svojí malou dcerou a nějak se ocitl v tý šílený tlačenici vedle mě, tak jsem se s ním dala do řeči a říkala, že se mi ten minulej koncert moc líbil. Zároveň jsem sondovala, kolik má studentů a tak a on říkal, že nadcházející školní rok žádný, že je to ale lepší, než když má studenty, který na to kašlou a nemaj zájem a necvičej. Na to já jsem řekla, že já bych zájem měla a cvičila a říkala mu, jak hraju a jak stagnuju. On se tvářil dost neutrálně, ale dal mi vizitku, že se mu mám kdyžtak ozvat. Jenže  pak bylo léto, takže jsem se ozvala až po třech měsících.

Dimitris mi napsal, že mi zkusí nějak pomoct, ať teda přijdu jednu středu na tu univerzitu a přinesu si s sebou svůj nástroj. Byla jsem strašně nervozní. Takis se mi smál, že až mi Dimitris řekne, že chce padesát eur za hodinu, nadšení mě brzy přejde. Dvě noci jsem skoro nespala, najednou mi bylo traoný chodit za takovým borcem, když hraju jak hotentot, ale už nebylo cesty zpět.

Když jsme se konečně setkali, vyzval mě Dimitris, abych mu něco zahrála. No a já vzala svůj saxofon a předvedla úplně nejhorší možný představení všech dob. Byla jsem rudá jak rak, jak mi bylo trapně. Chtěla jsem zahrát písničku Autumn leaves, jenže jsem skoro nemohla vydat z nástroje žádnej zvuk.

Podíval se na mě naprosto chladnokrevně přes svoje dioptrický brejle a řekl: „Dobrá, budeme se muset vrátit o pár kroků nazpět… Musíš se naučit pořádně dýchat.“ Pak vzal do ruky jen hubičku a celou hodinu mě učil pořádně dejchat. A tak jsem si plácli, že mě bude učit vlastně od úplnýho začátku. Teď chodí k nám domů jednou tejdně a já dejchám jak o život,. Nikdy bych si nemyslela, že je to tak důležitý, ale teď vidím, že je to vlastně to nejdůležitější.

Levný to sice neni, ale zato mám obrovskou motivaci, protože je to něco podobnýho, jako kdybych se chtěla nechat učit zpěv od třeba Whitney Huston, budiž jí země lehká. A tak doufám, že do svejch padesáti fakt zvládnu hrát tak dobře, abych mohla hrát s těma černochama na ulicích v New Orleans, to je totiž úplně vážně můj cíl.