Čarování
Jak jsem vám tu vykládal, že už se nebojim psů, protože mě vlastně odčarovala ta maminčina kámoška Kaliopka, vzpomněl jsem si, že to nebylo poprvé, co na mě takové kouzlo zapůsobilo. Když jsem byl malý kluk, vyrostla mi na palci taková hnusná velká bradavice. Celý příspěvek
Jediný fakt dobrý dárek byl od mojí kmotry Eleni, která mi přinesla knížku a dala ještě pod polštář dvacet euro. Na to, jak šílené dárky mi dávala v minulosti se fakt vytáhla. Dříve mi dala třeba deset dárků z Jumba, což je tady takový obrovský obchod s převážně čínskými hračkami, které se rozbijou ještě před tím, než je člověk stačí vytáhnout z obalu. Tak tohle se jí vážně povedlo. No, a já ještě pořád čekám na tu slíbenou flétnu, která se asi zasekla někde na poště.
Dali mi jméno Poseidon po dědovi. To se tady v Řecku dělá. Cože? Já vám neřekl, že bydlim v Řecku? Aha, tak to musím napravit. (Kvůli tomuhle jménu se mi nesmějou jen v Čechách, nebojte, ale i tady v Řecku mi holky kreslí trojzubec a dělají si ze mě srandu. Poseidon byl totiž v řecké mytologii král moře a většinou bývá všude nakreslený s takovýma vidlema v ruce…).
Ahoj kluci a holky,
brzy budou prázdniny, tak jsem si říkala, že někteří z vás by třeba rádi něco četli. A tak vám sem každý týden (doufám) budu dávat historky jednoho kluka a jedné holky, kteří žijí na řeckém ostrově. Třeba vás bude zajímat, jestli jsou stejní jako vy, jestli je trápí podobné problémy a jestli i jejich škola je taková nuda.
Teda i když me Ostrovanka někdy pěkně štve svejma kecama a radikálníma názorama, v tomhle se s ní asi shodnu:)
Tenhle výraz je snad poslední, který mi utkvěl, a u kterého jsem se zasmála, než umřela Ester. Jedna její kamarádka jí totiž napsala dopis na rozloučenou, což bylo v době, kdy věřila (nebo alespoň to přede mnou předstírala), že svůj boj s nemocí vyhraje. Vzala dopis do ruky, povzdychla a říkala: „No jo, Jana…“ Ptala jsem se jí, jestli jsou opravdu ještě kamarádky a Ester říkala: „To máš těžký. Ona je taková moje relikvie. Je to jedna z mých nejstarších kamarádek, znám ji ještě ze školky. Je to prostě něco jako meč svatýho Václava. Prostě ti už k ničemu není, ale nechceš to přátelství zahodit, protože je tak staré…“
Tady na Korfu je totální jaro, i když večery jsou ještě trochu chladný. Dimitris mi sice celou zimu zatápěl v kamnech, ale posledních pár dní tvrdí, že je to blbost, že už je moc teplo a že nebudeme zbytečně plejtvat dřívím. Ještě před desetli lety by se přetrhl a když jsme zadrkotala zuby, drrrrrrr, hnedka běžel a topil, teď už to prostě neni ono.
Před Vánocemi jsme si s Bóžou vyměnili jen pár vzkazů na facebooku:
„ Ahoj. Tak já jsem se vrátil zpátky. Byl jsem na CT a dopadlo to špatně. Mám plné tělo nádorů, mám to už i na plicích a játrech. Hned mě hospitalizovali odebrali vodu z plic, protože jsem měl bolesti. Tak nevím, asi to taky nějak nezvládnu ..“
“Včera jsem se odměnil, koupil jsem si na sebe hezký věci (mám teď omezený šatník, zhubl jsem totiz 25 kilo a žádný starý oblečeni mi není, tak jsem jej dal brachovi) a protože jsem doma sám, tak jsem potom s kámošem zašel na Václavaku do stripbaru, dal jsem si dvě nealkoholický piva a díval se na to, jak je svět krásnej… :-)“
Bóža mi ale nějak utkvěl v hlavě. Jeho příběh nevyléčitelné nemoci. Přitom až na ty bílé vlasy vypadal docela zdravě a byl plný života. Na rozdíl od Éji, která, zdálo se mi, to začala vzdávat. Hlavně poté, co se po semináři rozhodla, že jestli jí na CT vyjde, že má ta ložiska alespoň o trochu menší, že nepůjde na chemoterapii, protože o té celou dobu tvrdila, že ví, že jí zabije. Jenže CT žádné dobré zprávy neukázalo, takže se Éja chytla chemoterapie stejně jako tonoucí stébla.