Na Druhý svátek vánoční nám odjíždí Míša. Jedeme vlakem do Pisy, odkud letí, a tak strávíme spolu ještě pár společných chvil. Ofélie se nutně musí vyfotit u šikmé věže tak, jako by ji podpírala, což dělají úplně všichni, takže je legrační pozorovat davy turistů, jak se nepřirozeně různě naklánějí a dělají nejnemožnější pózy, aby své unikátní foto mohli okamžitě postnout na instagram.
Z Florencie se přesunujeme na západní pobřeží opět vlakem. Máme namířenou do La Spezie, což je přímořské městečko asi hodinu severně od Pisy.
Jen co vycházíme z nádraží, ovane nás středomořský vánek. Tytam jsou florentinské deště a lezavo. Tady svítí sluníčko a je takové to příjemné zimní teplo. Bydlíme kousek od nádraží, vlastně téměř v centru a majitelka bytu nás vyvádí z nadšeného omylu a říká, že máme děsnou kliku, protože až do dneška tři týdny v kuse pršelo. Teď snad má být dva dny hezky a pak to začne nanovo. Tak to máme tedy fakt kliku, jak se zdá.
Florencie
Cesta vlakem je překvapivě příjemná. Z nádraží ve Florencii jdeme pěšky asi 20 minut. Je zataženo a jemně poprchává. Davy lidí se tlačí jedním i druhým směrem, ale zase se zdá, že jde hlavně o místní lidi, jinou řeč než italštinu moc neslyšíme. Je dva dny před Vánoci, a i když nám Adonis tvrdil, že všechny města vypadají jako Boloňa, protože všemi kdysi projížděl, Forencie je úplně jiná.
Z autobusového nádraží jdeme směrem k nějaké nákupní galerii, kde máme bydlet. Není úplně jasné, kde se nachází, ale najednou na mě nějaký Ital zavolá Pavlo a já si ve své nabubřelosti myslím, že je to nějaký můj fanoušek… Tak se otočím a zjistím, že je to majitel ubytování, který na nás čeká před barákem. Dává nám různé tipy, ukazuje byt a Adonis se předvádí se svojí italštinou a ptá se (coby turista, který se ubytovává v centru města), kde je poblíž nějaká levná, neturistická a skvělá restaurace…
Bratr mého milovaného tatínka. Jeden ze čtyř synů mých prarodičů. Každý má nějakého strejdu a nějakou tetu, alespoň většina z nás. Jenže strejda Tomáš byl prostě figurka.
Občas si říkám, kam se poděla moje bezstarostnost, humor, vlídnost? Děje se něco, co si nedovedu dost dobře vysvětlit.
Je asi celkem přirozené, že každý z nás má ze smrti strach. Odchod do neznáma je prostě strašidelný. A někdy ten odchod může být taky dlouhý a bolestivý.
Dopis, který jsem od nich dostala ke svým nedávným narozeninám, nepotřebuje komentář. Prostě mě dojal:
V poslední době se zdá, že slušnost nabývá skoro neslušného významu. Možná až sprostého.„Slušnočeši“ je nová, byť ironická, přezdívka pro rasisty, „slušný“ kandidát na prezidenta je prý nudný. Nechci tady nijak pateticky moralizovat, jen bych vám chtěla povědět jeden příběh.
Myslím, že jedním z hlavních problémů nás lidí je ten, že místo, abychom pociťovali vděčnost, vidíme jen to špatné. Pořád nadáváme na počasí, ať už je moc horko či moc zima, moc prší nebo je naopak sucho, na ekonomickou situaci, vztahy mezi lidmi, špatnou práci a neštěstí a nemoci.