Život je kurva (alespoň ten můj)

Nevím, proč mám jenom já tak strašnou smůlu na chlapy. Přitom mám stálé zaměstnání, pocházím ze slušné rodiny střední vrstvy, mám docela dobrou postavu (obden chodím do posilovny a na solárko), chodím moderně oblečená, někdy prý až trochu moc vyzývavě, a umím opravdu dobře vařit. Tak kde je chyba?

Moje máma tvrdí, že je s tátou tak dlouho víceméně ze zvyku a taky by už v tomhle věku musela zůstat sama. Podle mě to ale u ní věkem není. Táta jí prý sice byl několikrát za život nevěrný, jednou se svojí sekretářkou a pak taky s máminou nejlepší kamarádkou Ilonou, ale mamka nad tím mávla rukou, prý ji něco takového po skoro 40 letech manželství skutečně nerozhodí. Ať si ho prý ženské užijou. Dědka s pupkem a pleší.

 

Já se spíš divím, že vydržel táta s mámou. Čím je starší, tím víc prudí. Pořád někoho komanduje, buď mě nebo tátu, většinou ale jeho, protože já naštěstí bydlím sama. A to je pak samé: “Dědku, nečum na televizi, pojď mi pomoct s taškama, nedojedl jsi tu bramboračku ze včerejška, zase jsi nezatloukl ten hřebík, jak jsem ti už stokrát říkala…“ A táta jen sedí s nohama na konferenčním stolku, v ruce drží ovladač od televize a když máma takhle spustí, začne zesilovat zvuk u bedny, což mámu dokáže nebetyčně vytočit a tak tyhle jejich scénky končívají máminým hysterákem.

 

Venku je vedro k zalknutí. Nevím, proč nám šéf do krámu nepořídí klimatizaci, vždyť je to rok od roku s těmi horky opravdu horší a horší. Za chvíli tu zdechnem jako krysy.

 

O polední pauze se stavuje Linda. Dneska přišla bez Petry i přesto, že tyhle dvě bez sebe nedají normálně ani ránu. „Ahoj, kde máš Petru?“ zeptala jsem se lehce uštěpačně, protože ve skutečnosti na tyhle dvě docela obstojně žárlím, ale moc se mi to nechce si přiznat.

 

Linda se zatvářila tajemně, pak se ke mně naklonila a potichu mi povídá: „Šla s Martinem vybírat svatební šaty…“ Potom se, mrcha, vítězoslavně napřímila a čekala, co já na to. Samozřejmě mi to vyrazilo dech. S holkama jsme uzavřely bezpočet sázek, jestli si ji Martin vezme. Linda už po svatbě dychtí celé čtyři roky, co s ním chodí, ale Martin se nikdy netvářil, že by jejich vztah chtěl posunout někam dál.

 

Obě jsme tak trošku Petře záviděly. Martin je fakt kus chlapa a k tomu všemu hraje profesionálně hokej, takže je za vodou.

 

Dělala jsem, jako bych s touhle informací předem počítala a vůbec mě nerozhodila. Pokrčila jsem rameny a suše prohodila:“Hm… tak se dočkala, holka.“ Pak jsem ještě trochu uboze (ale nemohla jsem si pomoct) prohodila: „Snad si to ještě nerozmyslí a nenechá se nakonec ukecat tou blondýnou, která s ním tuhle šla za ruku v parku.“

 

Linda jen polkla a vytřeštila oči: „Cože? Tys ho fakt s někým viděla?“ Lhostejně jsem si zapálila cigaretu, podívala se přes průhledný obal zapalovače, kolik mi tam ještě zbývá plynu, a řekla: „Hele, já nevim, třeba to byla sestřenice nebo kamarádka ze školky. Hlavně to Petře neříkej.“ Touhle větou jsem samozřejmě zpečetila, že se Petře tahle zpráva donese nejpozději do hodiny. Linda se podívala na hodinky a zbrkle vychrlila: „Tak já už musim. Páčko, já se někdy stavim.“ A svýma hubenýma dlouhýma nožkama na vysokých jehlách odklapala do neznáma.

 

Otevřela jsem dveře krámu dokořán a okna taky, abych udělala trochu průvanu, ale vzduch byl tak těžký, že se vůbec nepohnul. Vytáhla jsem si svůj deník, který mám schovaný pod posledním šuplíkem  psacího stolu a začala si pročítat zápisky z posledního roku.

 

Deník si píšu od malička. Už jako sedmiletá jsem si tam zaznamenávala každou hádku s kamarádkou nebo nedorozuměni s rodiči. Dokonce také jaké bylo ten den počasí a kolik hodin jsem prospala. V době, kdy si všichni píšou blogy a komunikují na Facebooku, jsem se svým deníčkem možná trochu trapná, takže o tom raději taky nikomu nevyprávím, ale na druhou stranu si život bez psaní do deníku dneska už vůbec nedovedu představit.

 

Mám tam zaznamenanou i svoji první menstruaci, svoji první pusu, první vykouřenou cigaretu, pak taky první sex a vlastně i všechny další, půjčku z banky, fotku jednoho Itala, se kterým jsem se líbala před pěti lety na dovolené v Bibione, a spoustu dalších důležitých věcí.

 

Při listování ohmatanými listy deníčku jsem začala vzpomínat na své prošlé lásky loňského roku a vztahy, které jsem našla na internetových seznamkách, v barech, na večírcích a v parcích.

 

Každý z nich měl ale nakonec nějaký defekt, takže jsem je pak vyloučila jako potencionální partnery pro život nebo alespoň otce svých dětí.

 

Jeden byl docela dobrodružný. Byl posedlý tzv. geo cashingem, což je obdoba hledání pokladu na pionýrském táboře, akorát mnohem víc sofistikovaná. Je do ní zapojena komunita z celého světa, která má ultramoderní vybavení a zařízení, včetně všech dostupných GPS a jiných věcí. Podle toho pak hledají poklad, plní úkoly a tohle všechno může být docela zajímavé, pokud tomu člověk nepropadne a bere to jako hru.
Jenže můj nově nabytý přítel byl posedlý také neustalým nakupováním nové a nové techniky takovým způsobem, že odjel na dovolenou na horských kolech, na ruku si připevnil zařízení, které kontrolovalo ujeté kilometry, úbytek na váze, spálené kalorie a tato data byla zasílána každé tři hodiny formou sms na můj mobil. Když se vrátil z dovolené, rozešla jsem se s ním.

 

 

Druhý, lékárník, měl zase problém jít samostatně nakoupit. Když jsem mu dala lísteček, co má přinést, abych mohla uvařit, nákup v sámošce za rohem mu trval dvě hodiny a místo bazalky přinesl petrželku. Kromě toho byl tak strašně šetrný, že když mě pozval na mé narozeniny do hezké zahradní restaurace a začalo pršet, oddechl si a prohlásil:“Půjdeme si dát večeři k tobě domů, to je mnohem levnější.“ A tak jsem si uvařila ke svým narozenám večeři a potom už mu raději nebrala telefony.

Třetí, inženýr, měl podobný problém. Po mailech a chatech fungovalo vše báječně. Až  jsem ho pozvala domů na večeři. Jako dárek mi přinesl jakousi bulvární knížku a krabičku velmi drahé švýcarské čokolády. Když jsem ji po večeři otevřela, vzal mi inženýr krabičku z ruky, před každého z nás obřadně položil jednu pralinku a zbytek si stračil do tašky, byla prý velice drahá…

Další byl komik, který v soukromém životě nebyl vůbec vtipný. Jednou jsem se šla podívat na jeho představení do béčkového divadla v sousedním městě a musím říct, že mě docela pobavil. Ne, že bych se smíchy za břicho popadala, ale jistý humor se mu opravdu nedal upřít.

 

Sotva všal vyšel ven z divadla, zarputile mlčel. Procházeli jsme se zámeckým parkem a on šel dva kroky přede mnou. Jako by moji přítomnost vůbec neregistroval. Pak jsme si sedli na skleničku v zámeckém baru a komik se díval zasněně do dálky a stale mlčel. Napadlo mě, že v tom bude nějaký vtip nebo alespoň sázka nebo drží bobříka mlčení, co já vím. Ale komik nic.

 

Celou dobu jsem se snažila navázat rozhovor. Říkala jsem mu, jak se mi v divadle líbil, jaká to byla legrace, ale komik se jen zamračil a mlčel dál. Na třetí rande nedorazil a já jsem ho už taky nesháněla.

Ten poslední si dal inzerát na seznamku, že je novinář, jehož silnou stránkou je komunikace. Jaká úleva po tom šíleném fiasku s komikem! Novinář byl opravdu prima a já jsem byla šťastná, že jsem snad našla toho pravého. Už po týdnu mě lákal na jachtu s kamarády do Chorvatska a při večeři, na kterou mě pozval do Prahy do restaurace V zátiší, mě při světle svíček držel za ruku a ptal se mě, jaká jména by se mi líbila v případě, že bychom měli kluka a jaká pro holčičku. Byla jsem v sedmém nebi a nemohla uvěřit svému nenadálému štěstí.  Po čtrnácti dnech mi ale přišla zpráva sms, že je konec. Bez vysvětlení. Novinář se jmenoval Radek a byl prozatím mým posledním partnerem.

Seděla jsem se slzami na krajíčku nad svým deníčkem  a rozjímala, co je vlastně v životě špatně. V tu chvíli vkročil do krámu  kurýr s obrovským pugétem, u něhož byla kartička s nápisem: Kačenko, teprve teď jsem si uvědomil, jak to ode mne bylo nefér. Právě se se mnou rozešla přítelkyně. Poslala mi sms, že už mě nechce.  Jsem na dně, promiň mi. Radek.

 

Ať se jde vycpat. Hajzl.

 

Z líne letargie mě vyrušil můj šéf, který dorazil po pracovním obědě v lehce podroušeném stavu. Už u dveří se na mě začal vrhat a plácat mě po zadku a neustále mi opakoval, kde že jsou ty stare dobré časy u železnice, ještě před tím, než mu na scénu vtrhla ta jeho megera.

 

Radek sice byl můj poslední chlap a rozešel se se mnou před dvěma měsíci, takže bych možná šéfovy sexuální nabídky  bývala přijala, ale problem byl v tom, že tak příšerně páchnul potem a kořalkou, že se mi obracel žaludek pokaždé, když se ke mně přiblížil.

 

Trochu drsněji jsem ho odstrčila a řekla, že jdu na poštu a vydala se rozpálenou ulicí směrem k domovu.

 

Naše sídliště je dost tragická záležitost. Nejen, že se stare paneláky z roku 1976 rozpadají, ale všude kolem nich je bordel, špína, polehávající feťáci, kteří v průchodech domů nechávají použité jehly a stříkačky, male špinavé děti, které mají rodiče někde v hospodě nebo bůhvíkde, lítají po baráku nahoru a dolů a nesnesitelně vřískají.

 

Můj byteček je sice zmodernizován a útulně zařízen, ale já tohle místo prostě nesnáším. Nejraději bych ho prodala a koupila si něco někde jinde, třeba v Praze, kde jsou úplně jiné možnosti než v tomhle šíleném zapadákově. Jenže za utržené peníze bych si v dnešní době celosvětové finanční krize mohla dovolit postavit někde na předměstí Prahy tak maximálně takovou tu přenosnou  plastikovou kadibudku značky TOI….

 

Doma si otevírám okna  a zatahuji rolety, abych vytvořila trochu stínu. Zapaluji si už snad pátou cigaretu a otevírám láhev vína. Pouštím si Erica Claptona a cítím se příšerně sama. S každou další skleničkou se dojímám  nad svým pohnutým osudem. “Život je kurva,” pomyslím si.

 

 

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Sonja. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

15 komentářů u „Život je kurva (alespoň ten můj)

    • pokracovani tohohle? 🙂 to uz asi nebude. je to takova povidka na namety silviinejch chlapu, napsala jsem to na jeji pamatku. ale napisu brzy neco jinyho, jo? jak zijes, lauro?

      • Tak jo, budu se tesit!S nami v Anglii vse ok, ale zavidim vam to pocasi, vazne uvazujeme o zmene podnebi. 🙂 Diky za clanky porad te ctu i Ostrovanku papa‘

        • kam se chystate> prijedte na korfu, tady je fakt krasne:) jinak diky za cteni, ja jsem myslela, ze sonju uz krome wien a m.amar nikdo necte. tak jsem rada, ze jste tri:))

          • Jasně, že čte více lidí:-). Když nemáš nic na Ostrovance, tak hned probíhá kontrola tady;-).
            Jináč s tou Silvií je mi to líto…:-(
            Můj strýc měl, kdysi velké problémy s alkoholem, ale naštěstí se včas probral, když mu doktoři řekli, že jestli nepřestane, tak umře. Mno a dnes vede hezký život úspěšného podnikatele v IT a cestuje po celém světě.

    • tak tahle povidka nezapada v podstate ani do jednoho ani do druheho,. e to vzpominkova vec na moji kamosku silvii, ktera se bohuzel pred nedavnem upila k smrti. ta mela tyhle peripetie opravdu…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *