Toho dne měla Valerie pořádnou kocovinu. Večer před odletem probírali s manželem různá témata při lahvi vína a svíčkách. Její manželství i po patnácti letech bylo celkem pohodové, možná by se dokonce dalo říct, že bylo rok od roku lepší. Valerie si vzpomněla na těžké začátky, kdy se do Řecka přistěhovala a narážela na každém kroku se svojí otevřenou mentalitou. Teď, po letech, se hrany obrousily a s manželem si mají co říct. Dalo by se říci, že si každý žijou svůj život dle svých představ a scházejí se u jídla a pití.

 

Tu noc to trochu přehnali s alkoholem. Když došlo víno a oni zjistili, že další už nemají, vytahla Valerie z mrazáku poloprázdnou lahev becherovky a manželovi přinesla brandy. A tak probírali všechno možné až do dvou do rána.

 

V letadle dostala ke své radsoti místo u okénka a těšila se, jak se po cestě do Londýna opře hlavou o stěnu letadla a bude spát. V brožurce, kterou našla v přední kapse sedadla před sebou, si našla nafukovací polštářek za pět eur, který se dá dát za krk a drží tak hlavu aby nepadala. Ten si chystala koupit jen co se letadlo odlepí ze země.

 

Na sedačku ob jedno místo se posadila mladá holka s obrovským sendvičem v ruce. Valerie se začala těšit, že místo uprostřed zůstane prázdné. Netešila se ale dlouho. Za pár minut vedle ní ztěžka usedla blonďatá, odhadem šedesátiletá žena, ze které táhlo alkoholové opojení. „Aspoň v tom nejsem sama,“ pomyslela si a pocítila náhlý záblesk sympatie k té cizí ženě.

 

Ta se chvilku na svém sedadle vrtěla a rozhlížela se na obě strany, zřejmě hledala vhodnou oběť ke svým alkoholovým výpadům. Valerie měla na klíně českou knížku, kterou vytáhla z knihovny před odjezdem. Zvolila naschvál knihu, kterou jí v létě dal kdosi z českých turistů a kterou pak chtěla někde nechat ležet. Šlo o rozhovory s jakýmsi seriálovým hercem, kterého ani neznala, ale říkala si, že ho tak třeba aspoň v letadle pozná a zkrátí jí nudu. Po pár nudných a rádobyvtipných stránkách ji ale přemohla únava, tak knížku položila na klín a začala podřimovat.

 

Blondýna, odrazena českým nápisem na knize, se nejdříve obrátila na sousedku po pravé straně a hlasitě se jí začala vyptávat, jak se jí na ostrově líbilo. Mladá dívka si svůj velikánský sendvič umístila do kapsy na sedadle, něco neurčitého odpověděla, ale po chvilce ji vodopád slov očividně přestal bavit, tak si vytáhla z tašky počítač, napojila si na něj sluchátka a pustila si film. Tím Blondýnu úplně vyřadila z provozu. Ta tedy ze zoufalství zkusila své štěstí u Valerie.

 

„Ahoj, jak se ti líbilo na ostrově?“ zkusila Blondýna úplně stejný trik. Valerie pootřevřela oči, chvilku zapřemýšlela a zjistila, že knížka ji stejně nebaví a spát opřená o okýnko letadla taky dost dobře nejde. A tak se ve vteřině rozhodla Blondýně dát šanci. Ovšem tak trochu zapomněla, že let trvá tři a půl hodiny a letadlo ještě nevzlétlo. Byl nádherný slunný den, jako by ani nebyl začátek listopadu, ale spíš červenec.

 

„Já jsem tu nebyla na dovolené, já tu bydlím,“ rozhodla se Valerie, že se s Blondýnou bude bavit a přizná, že mluví anglicky.

 

„I já jsem tu bydlela,“ začala své vyprávění Blondýna. „Ale dnes už se loučím naposledy, stěhuju se do Anglie,“ setřela slzu z oka.

Valerie se na ni chvilku zkoumavě dívala. Přemýšlela, jestli její alkoholový dech je důsledkem včerejšího loučení nebo jestli už si dnes dopoledne dala nějaký drink. Ten zápach zvětralého alkoholu jí byl nepříjemný, pak si ale vzpomněla, že možná i z jejího dechu je cítit včerejší becherovka. Její hlava ji teda rozhodně ještě dost silně pociťovala.

 

„Jak dlouhos tu bydlela? A kde?“ začala se Valerie o Blondýnu zajímat. Tím nastartovala dlouatánský monolog Blondýnčin:

 

„Přistěhovali jsme se se s manželem před šesti lety. Postavili jsme si dům na severu ostrova, kousek od moře. Měli jsme tu úžasné přátele a bylo nám tu dobře. Ale mysleli jsme si, že se tu nějak uživíme a to se nám bohužel nepodařilo. Když jsem nemohla najít práci, začala jsem uklízet v rodinách bohatších Angličanů. Dělala jsem uklízečku, což se mi fakt hnusilo, ale jinak to nešlo. Vždycky, když jsem štětkou čistila záchody, musela jsem si v duchu pořád opakovat: dělám to kvůli tomu, abych mohla žít v baráku s bazénem. Dělám to kvůli bazénu…“

 

Letadlo se mezitím zvedlo ze země. Letušky začaly předvádět bezpečnostní opatření a Blondýna pokračovala:

 

„Jenže já nejsem uklízečka a nechci být. Tohle mě vůbec neuspokojovalo a tak jsem se rozhodla, že se odstěhuju zpátky do Anglie…“

 

Letušky začaly nabízet občerstvení. „Nechceš něco pít? Koupím ti něco,“ nabízela dobrosrdečně bývalá nechtěná uklízečka. Zavrtěla hlavou, že ne. Na alkohol Valerie neměla pomyšlení a kromě toho tyhle nízkonákladové linky maji občerstvení opravdu předražené. A taky neviděla důvod, proč by jí měla cizí žena kupovat pití. Sama si vzala z domova sendvič a vodu. Blondýna si objednala dvě vodky a dvě plechovky rajčatové šťávy. Valerie si na chvilku pomyslila, že jí Blondýna objednala pití i tak, až po chvilce si uvědomila, že si všechny nápoje Blondýna objednala pro sebe.

 

„A co tu děláš, kam letíš, jsi tu vdaná?“ začala se na chvíli sousedka zajímat i o osud někoho jiného. Valerie jí s jistou dávkou zdrženlivosti vyprávěla, že je Češka, která se na ostrově provdala za místního muže, se kterým žije společně se dvěma dětmi v domě v hlavním městě.

 

„Aha, takže ta knížka, kterou čteš, je v tvém jazyce, v českoslovenštině?“ chtěla se blejsknout Blondýna svými znalostmi, ale trochu narazila. Valerie totiž nesnáší vysvětlování, co je Česko a co Slovensko a že neexistuje jazyk, který by se jmenoval Českoslovenština. Ale kvůli Blondýně celé tohle martýrium z nějakého neznámého důvodu podstoupila. Možná proto, že chtěla vzdělat uklízečku, která čistila záchody kvůli tomu, aby se mohla koupat ve svém vlastním bazénu. Jaký paradox. Jak může někdo chtít svůj vlastní bazén za tu cenu, že někomu utírá hovna ze záchodu? Tahle mentalita byla Valerii docela cizí. A vlastně nesmíme se jí ani divit. Valerii v podstatě bylo cizí jakékoliv uklízení, a to i vlastního domova. Dělala to jen, když to bylo nezbytně nutné a jen proto, že to dělala pro svoji rodinu. Její manžel pro ni zase nakupoval, vařil, topil a spravoval nejrůznější věci a staral se o to, aby jejich dům fungoval tak, jak má. Ale záchody čistil zásadně on. Na to byl specialista. Valerie totiž měla ze záchodu nějakou fóbii, stejně jako ze syrového masa nebo umývání nádobí holýma rukama.

 

Blondýna upíjela z prvni vodky, kterou si namíchala s rajčatovou šťávou a začala se na Valerii trošku lepit. Pak jí vyprávěla o tom, že má dvě velké dcery, moc šikovné. Ta mladší se teď bude vdávat. Bude mít velkou svatbu s klukem, kterého potkala přes internet. Je to ta pravá láska a ona jim to moc přeje. Sama se totiž s manželem rozvádí. Ona chtěla zpět do své vlasti, ale on chtěl na ostrově zůstat.

 

První vodka dopita, Blondýna otevřela druhou. Její ruka se trošku třásla a Valerie, která letěla na týden s příručním kufříkem za svojí umírající sestrou, měla jen jedny kalhoty a to ty, co měla na sobě. Trošku se bála, aby jí na ně Blondýna nevylila Bloody Mary. Blondýna si na stolku nechala ležet svoji kabelku, která tam předtím dost neštastně překážela. Teď ji Valerie nenápadně posunula tak, aby, kdyby se drink vylil, se zarazil právě o tu kabelku a nevylil se ze stolku do jejího klína.

 

Blondýna začala míchat dřevíčkem svůj drink a pokračovala ve svém vyprávění. Čím dál častěji se při něm chytala Valerie za ruku. „Víš, s manželem jsme prožili krásných třicet dva let a teď jsme se rozloučili jako přátelé,“ utřela si další slzu z oka.

 

„A co budeš doma dělat ty?“  zeptala se zájmem a ještě větším alkoholovým opojením v hlase.

 

Valerie se zachmuřila a vlastně nevěděla, jestli má úplně cizí ženské, kterou už nikdy v životě neuvidí, vyprávět o svých problémech. Pak ale začala trošku obšírně:

 

„Jedu do Prahy. Tam mám rodiče a sestru. A sestra je strašně nemocná. Umírá…“ Jenže dál nemohla mluvit, protože jí z očí začaly kapat slzy, ač byla přesvědčená o tom, že všechny slzy, které v sobě měla, už dávno vyplakala.

 

Blondýna ji objala okolo ramen a ztišila hlas (Valerie si všimla, že po dvou vodkách se její hlas začal nápadně ztišovat, jako by měla strach, že řve na celé kolo a někdo ji slyší, i když to nebyla pravda): „To je mi moc líto. Ty máš svoji sesru ráda, viď?“

 

Valerie se raději otočila k okénku, kterým prozařovalo ostré slunce nad mraky. Pod sebou viděla jen zasněžené vrcholky nějakých hor, možná Savojských Alp. Rozhodla se, že právě tam pomyslně vypustí všechny metastázy své milované sestry a až přijede do Prahy, najde ji úplně zdravou a plnou síly.

 

Blondýnka najednou zmáčkla tlačítko nad sebou, které se rozsvítilo a zazvonilo. Po chvilce přišla letuška a Blondýnka si objednala další vodku s rajčatovou šťávou. Tentokrát už se Valerie ani neptala, jestli jí může něco koupit.

 

Třetí drink otevírala už  dost třesoucíma se rukama. Valerie se znovu snažila umístit její tašku tak, aby ji nápoj případně nepolil. Nemohla se kvůli tomu vůbec sousředit na rozhovor a jen horlivě očekávala, až třetí vodka zmizí v útrobách její sousedky a ona sama se zase bude cítit v relativním bezpečí.

 

„Hihi, moje dcery by řekly, že jsem zase někoho okupovala celou cestu, asi budeš ráda, až se mě zbavíš, viď?“ Zasmála se tiše. Valerie se jí dvakrát musela zeptat, co říkala, protože její hlas už byl v tuto chvíli sotva slyšitelný. (Slova se jí trošku motala na rtech a Blondýna sama už nebyla schopna držet platsikový pohárek bez třasu).

„Tvůj muž je doktor?“ zkoušela znovu navázat konverzaci. Když Valerie přikývla (zrovna tuhle kapitolu o svém muži dost nerada rozebírala a zvlášť ne s úplně cizími lidmi), pokračovala Blondýna: „No, my měli na ostrově svého doktora, říkali jsem mu padesátieruový doktor. Byl to doktor Janis, znáš ho?“

 

Valerie ho samozřejmě znala, ale nějak moc ho nechtěla komentovat. Tohle se jí už mockrát nevyplatilo. Blondýnu její názor však stejně nezajímal a pokračovala: „No, já ho znám dost dobře, protože když jsem začala pít, diagnostikoval mě jako alkoholičku…“

 

Valerie se na ni znovu dobře podívala: „Ty jsi alkoholička?“ zeptala se poprvé sama na něco.

 

Blondýna začla mluvit ještě tišeji, než předtím a smutně pokyvovala hlavou: „Já jsem začala pít na ostrově. Pila jsem pořád a všchno. Až se mi to vymklo z rukou a pak jsem prostě šest týdnů v kuse nic nejedla, jen pila krabicové víno a všchno, co mi přišlo pod ruku. Když jsem neměla co pít, celá jsem se třásla a zvracela, bylo to se mnou opravdu špatné. Pak jsem navštívila doktora Janise, ten řekl, že jsem alkoholička a že bych se měla léčit. Jenže já jsem byla strašně nešťastná…“

 

Blondýna vytáhla kapesník z kabelky (třetí drink už měla dopitý a do Londýna už zbývalo jen pár minut) a hlučně se vysmrkala.

 

„Moje máma, víš, ona je úplně úžasná. Je jí jednaaosmdesát a před šesti lety se znovu vdala. Vzala si skvělého muže o několik let madšího. Ten pro svého pravnuka postavil tohohle houpacího koně, podívej, tady mám fotku..,“ a začala zuřivě hrabat v kabelce, až našla fotku nádherného velikého houpacího koně.

 

Pak se znovu vysmrkala: „Moje máma byla tak nešťastná, co se to se mnou stalo, že mi zaplatila měsíční odvykací kúru v Británii za deset tisíc liber. Tam jsem byla na detoxu, mezi samýma alkoholikama. Poté jsem začala chodit mezi AA- anonymní alkoholiky, kde jsem si našla spoustu přátel. Kdyby mě viděli teď, byli by strašně smutní…“ Slzy už jí teď nekontrolovaně tekly proudem.

 

Valerie ji chytila za ruku. „Kdybych věděla, že nesmíš pít, nedovolila bych ti objednat si tady ty vodky,“ řekla jí zaraženě.

 

Blondýna se usmála: „Ne, v tom bys mi nezabránila. Já jsem teď osmnáct měsíců nepila, ale před čtyřmi dny jsem přiletěla na ostrov podepsat smlouvu na prodej domu a začala pít a od té doby prostě piju a nemůžu přestat, ale teď, až doletíme, už pít nebudu, moje maminka by to nepřežila…“

 

Valerie si mnula ruce a nevěděla přesně, co říct (sama se totiž ráda napila, ale jako alkoholička se rozhodně necítila. Tak se ale prý necítí snad žádný alkoholik).

„Tak si představ,“ začala mluvit zcela nesměle, „že tady v tom letadle a na ostrově za sebou necháváš svůj minulý život. Neměj žádné výčitky, co se stalo, se mělo stát. Teď ale po vystoupení z letadla začínáš nový život a už nepij. Představ si svoji mámu, jak je smutná…“ (to raději neměla Valerie říkat, protože Blondýna se hlasitě rozeštkala.)

 

„Já, já si už dám jen espreso a zase espreso a zase espreso po cestě vlakem domů. Z letiště to mám tři hodiny, to máma nepozná. Nesmím to hlavně nikomu říct, všecky bych strašně zklamala.“ Pak Valerii opřela hlavu o rameno a plakala. Valerie byla nervozní jednak z toho, že řeší problémy úplně cizí ženy, ale také z toho, že i její mikina byla jediná, kterou s sebou měla a nechtěla ji mít promáčenou. Měla před sebou ještě pár hodin čekání a pak let do Prahy.

 

„Ty jsi tak strašně hodná,“ šeptala Blondýna Valerii do ucha. „Mám tě moc ráda.“ Valerie nebyla zvyklá na takové náhlé projevy sympatií, proto se snažila udržet rozvahu. Vytáhla z peněženky svoji vizitku a řekla Blondýně: „Tohle je moje vizitka, napiš, jestlis to dokázala, budu na tebe myslet a držet ti palce, určitě to zvládneš. Já se jmenuju Valerie a jak ty?“

 

„Já Jenny..,“ znova se rozplakala Jenny.

 

Znenadání ostré slunce za okénkem vystřídala šeď, mlha a letadlo se začalo prudce snášet k zemi. Pilot hlásil přistání na letišti Gatwick. Během pár minut se lidé začali odpoutávat a obě ženy se snažily sundat si zavazadla z přihrádky nad jejich hlavami.

 

Jenny na sobě měla boty na vysokém podpatku a sotva stála na nohou. Valerie ji podpírala a kráčela pomalu vedle ní. Sice se chtěla ještě projít po letišti a prohlédnout si obchody před odletem do Prahy, ale teď nějak vycítila, že Jenny potřebuje pomoc.

 

Jenny klopýtala a každou chvilku málem spadla, Valerie ji ale pevně držekla pod paží. Najednou jí přišlo Jenny nějak líto. Po tolika hodinách společně strávených měla pocit, že se o Jenny musí postarat.

 

Šly spolu tedy pomalu dlouhými chodbami gatwického letiště až k imigračnímu okénku, kde stála dlouhá řada lidí. Jenny stále ještě pofňukávala, zatímco Valerie si začala dělat starosti, neboť letěla na pas své sestry. Právě ona za ní měla přiletět na ostrov, ale kvůli své vážné nemoci nemohla, a tak letěla Valerie na její letenku, ale nechtěla letecké společnosti draze platit za změnu jména. Doufala tedy, že ji imigrační úřady neodhalí.

 

Když přišla na řadu, pozdravila přísnou paní v uniformě a čekala, až si prohlédne její pas. Úřednice se na ni podívala a řekla: „Šťastný pobyt v Londýně, paní Miriam.“

 

Jenny slyšela poznámku úřednice a nechápavě se ve své opilosti na Valerii podívala. „Neříkalas, že se jmenuješ Valerie?“ Skoro zakřičela.

 

Valerie zamrazilo v zádech. Měla na vybranou: buď přiznat před úřednicí, že cestuje na cizí pas, nebo připustit, že celou dobu Jenny lhala. Jenny se však mezitím (k Valeriině jisté úlevě) složila u přepážky, jak se neudržela sama na nohou. Úřednice zapomněla na Jenninu poznámku, kterou chtěla ještě prošetřit a začala hystericky volat na ochranku. Když Jenny odnášeli na nosítkách, spatřila Valerie jen Jennin vyčítavý pohled, který se jí vryl hluboko do paměti a ještě dlouho, dlouho ji pronásledoval v jejích snech a myšlenkách.