Vzpomínáš?

 

Moje milá sestřičko,

Zítra bys oslavila svoje čtyřicáté deváté narozeniny. A já bych ti zavolala, abych ti popřála. Ty bys byla ve svém klasickém chaotickém rozpoložení, řekla bys: „Jéé, Pájo, díky, můžem si zavolat později? Já tu mám teď Renču na návštěvě a za chvíli musím jít Vikýskovi zanést sešit s úkolem, který si zapomněl doma, pak Fafovi pro něco na poštu a potom rychle na Alianci. Odpoledne jdu na kafe s kámoškou a večer k nám přijdou Malgaši na večeři a to mám ještě třicet stránek překladu…“ A já bych se smála, že jsi na roztrhání, rychle ti popřála ještě jednou hodně zdraví a abys byla šťastná.

 

Pak bych zavěsila a řekla bych si, že ti musím zavolat co nejřív. Že ti musím říct pár nových drbů. Taky jsem se nedávno pěkně chytla s manželem. Ty bys mi řekla, ať si z toho nic nedělám, že jste se doma nedávno tak pohádali, že ses rozhodla si vážně už koupit tu sadu levných talířů, které budeš házet pokaždé, když se naštveš.

 

Pak bys mi řekla, co je u vás nového, co dělají děti, kde jste byli o víkendu a kam se zase chystáte. Že možná pojedete na lyže, když bude sníh. A že jsi ráda, že jsi teď snad zdravá, že se snažíš dodržovat makrobiotiku, ale moc ti to nejde. Včera sis dala pizzu a pytlík chipsů a malé pivo.

 

Vzpomínáš, jak jsme spolu hodiny probíraly milion blbostí i důležitých věcí? Jak jsme se smály, dumaly, drbaly, vymýšlely a povídaly?

 

Pamatuješ, jak jsme Máje složily básničku k jejím čtyřicátinám spolu po mailu a strašně jsme se u toho nasmály? Mám ji tady hned při ruce:

 

Ruce prázdné, srdce plné

I ten její čas tak plyne,

Zatím snad nepotřebuje holi,

Nohy si však stale holíJ

 

Kousek něhy kousek lásky,

Přidá si do denní masky

Trne trochu, zda to zvládne

Když už jen tak neomládne

 

Změnil se jí celý svět

Když jich bylo celkem pět

A teď když už jich je šest

Rodinu pevnou má jak pěst

 

Čtyřicítka neznamená

Že se už radovat nemá

Naopak – užívat musí

A vytěsnit to, co dusí

 

Obalamutit ji není radno-

Myšlenky čte muži snadno.

Není třeba chválit vnady

Ona zná už svoje klady!

I když se to věřit nechce

Vypadá však stále křepce!

Hlas má stále jako zvon

A sílu jako menší slonJ

Ať se tvoje srdce veselí

Ve středu či v neděli

Ať máš stále život pestrý

To ti přejí tvoje sestry

 

Úplně se mi vybavuje ten den. A teď tu sedím a brečím. Protože tu už nejsi. Protože se mi po tobě stýská. Protože je mi líto, že jsem tě kdysi nerada zranila a vůbec jsem to nevěděla a tys to v sobě takovou dobu držela.

 

Jsem vděčná za všechny chvíle, které jsme spolu prožily. I za ten konec. Za to, že jsme mohly být my tři sestry spolu celý týden krátce před tvým odchodem. Že ses najednou zotavila, smály jsme se spolu a rozuměly si jako nikdy předtím.

 

Pamatuješ, jak jsem tě vezla do nemocnice 14.11. a tys mi v autě říkala, jak jsme ti s Májou strašně pomohly a jak věříš, že se z toho nakonec dostaneš? Já jsem tomu taky věřila. Paní doktorka z tebe měla takovou radost a poslala tě na další chemoterapii.

 

My jsme s Májou šly na oběd a já jsem si na památku toho dne koupila krásné červené boty, které teď ale skoro nenosím. Měla to být vzpomínka na ten šťastný den.

 

Tys pak byla smutná, že jsme už obědvaly, cítila ses najednou tak dobře, žes nás chtěla pozvat na oběd. Jenže my jsme ti říkaly, ať raději nic nepřeháníš a že na oběd půjdeme na jaře.

 

Taky jsem ti říkala, že když budeš potřebovat dodat sílu a energii, ať řekneš a my přijedem.

 

Vzpomínám taky na tu loďku, umělohmotnou na kolečkách, kterou jsi mi dala k narozeninám ještě v Hošťalkové. Jen tak ledabyle jsi ji zabalila a já jsem si ten dárek nechtěla otevřít, protože se mi nelíbilo to balení. Pak jsem tu lodičku úplně milovala. Už nevím, kam se ztratila, možná je na Seči, ale vždycky mi připomínala tebe.

 

Bylas pro mě velký vzor. O devět let starší a přece ses se mnou, s malým prckem, bavila. Já jsem musela chodit brzy spát, ale těšila jsem se, až půjdeš taky a nechtěla jsem do té doby usnout. Tak jsem mlátila hlavou o polštář a čekala na tebe, až přijdeš do pokoje a  budeme si moct povídat. To byly moje nejkrásnější chvíle.

 

Každý den na tebe myslím a děkuju ti za všechno, co jsme spolu prožily. Teď už tě tu nemám, nemůžu ti zavolat, ani tě pozvat k nám. Ale budu s velkou radostí vždycky vzpomínat na naše společné chvíle. Chybíš mi, Éjko.

 

Tvoje Pája

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Sonja. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

4 komentáře u „Vzpomínáš?

  1. Moc jsi mě dojala Pajička. Pořád nemůžu pochopit spravedlnost, ale snad existuje jiná, kterou si teď užívá tvoje sestřička. A učitě si říká, že to tu nevedla tak špatně, když jí má tolik lidí v srdci…

  2. Chtěl jsem původně dolaďovat příspěvek na můj blog, ale narazil jsem na Tvůj nový post a nešlo to…Pustil jsem si hudbu a četl a četl – a jímal se při tom, jak stará „bába“. Krásně jsi to Pájo vypsala – přímo od srdce… Jakýkoliv můj koment je naprosto rušivý a zbytečný…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *