Bóža mi ale nějak utkvěl v hlavě. Jeho příběh nevyléčitelné nemoci. Přitom až na ty bílé vlasy vypadal docela zdravě a byl plný života. Na rozdíl od Éji, která, zdálo se mi, to začala vzdávat. Hlavně poté, co se po semináři rozhodla, že jestli jí na CT vyjde, že má ta ložiska alespoň o trochu menší, že nepůjde na chemoterapii, protože o té celou dobu tvrdila, že ví, že jí zabije. Jenže CT žádné dobré zprávy neukázalo, takže se Éja chytla chemoterapie stejně jako tonoucí stébla.
„Fíha…,“ pomyslela jsem si… a asi jsem nebyla sama. Clemens Bóžovi vysvětloval, že pokud nebude v tuto chvíli myslet sám na sebe, neuzdraví se. Snažil se mu ukázat, že honba za tituly je vlastně jeho diagnoza. Jeho tělo řeklo, že už dál nemůže a nechce. Proč ho neposlouchá? Kam se žene a proč? Komu chce co dokázat? Rodičům? Ženě? Sobě? Proč si nekoupí akvárko a nepozoruje rybičky, tak, jak to chtěl dělat v dětství?
Pak říká Clemens Bóžovi: „Víš co? Kup si rybičky a dneska večer, až přijdeš domů, napiš si takový domácí úkol. Prostě si přepiš historii. Jak bys chtěl, aby tě táta podpořil v chování rybiček, jak bys chtěl, aby se k tobě býval choval, prostě si piš dialogy a napiš to tak, ja by sis to celé býval představoval. Zítra mi to ukážeš….“
Slíbila jsem mu to a i když už to za chvíli bude rok, chci smazat svoje dluhy. V říjnu před rokem jsem byla se svojí milovanou sestrou na semináři Clemense Kubyho o samouzdravování. Já vím, že teď nadzvednu pár lidí ze židle, protože tyhle ezoterický kecy je nezajímaj.
Jsem v Čechách. Mám to tady fakt ráda. Takhle v říjnu mám většinou celkem kliku na počasí, doufám, že to teď nezakřiknu. Přiletěli jsme s našima, který u nás byli tři tejdny na dovolený, z Korfu, a já hned vpadla do svého klasickýho víru hospodských koleček. Celý příspěvek
Je to děsně těžký. Vlastně je mnohem jednodušší říkat jo. Dětem, který se vztekaj, že chtěj to či ono. Raději jim všecko povolit a řev ustane. Alespoň na chvíli. Je to ale časovaná bomba, konkrétně v tomhle případě. A nejen v tomhle.
Mám tak strašně přetíženou mysl, že se nemůžu na nic pořádnýho soustředit. V práci dělám chyby, tuhle jsem lidem napsala špatný časy schůzek, takže přišli jindy než já a byli na mě naštvaný, že někde čekali. Jakákoliv administrativa mi trvá třikrát dýl než normálně. Hrůza.
Já teda nevidím důvod, proč by knížky měla vydávat jen Ostrovanka, když já mám taky světu co říct, no nemyslíte? Celý příspěvek
Odjakživa nemám ráda bohapusté vyhazování věcí. Takže fanaticky třídím odpad, ač to téměř nikdo jiný v mém okolí nedělá, maso nosím potulným psům a kočkám, starý chleba házím do moře rybám, oblečení po dětech rozdávám těm, kterým se hodí.