Tenhle výraz je snad poslední, který mi utkvěl, a u kterého jsem se zasmála, než umřela Ester. Jedna její kamarádka jí totiž napsala dopis na rozloučenou, což bylo v době, kdy věřila (nebo alespoň to přede mnou předstírala), že svůj boj s nemocí vyhraje. Vzala dopis do ruky, povzdychla a říkala: „No jo, Jana…“ Ptala jsem se jí, jestli jsou opravdu ještě kamarádky a Ester říkala: „To máš těžký. Ona je taková moje relikvie. Je to jedna z mých nejstarších kamarádek, znám ji ještě ze školky. Je to prostě něco jako meč svatýho Václava. Prostě ti už k ničemu není, ale nechceš to přátelství zahodit, protože je tak staré…“