Vzpomínky na mládí III.

Cesta za Williamem

Bydleli jste někdy u cizí rodiny? V cizí zemi? Pro mě to naštěstí nebylo poprvý, ale stejně je to snad pokaždý nepříjemný.

U Steadmanů byla přísná morálka znát. Žádný velký debaty, přátelský gesta v mezích anglickýho chladu.

Každopádně byli Steadmanovi strašně hodný lidi. Měli mě mít u sebe tejden a snažili se mi dát co nejvíc. Každej den se mě ptali, co bych chtěla dělat. Jenže já chtěla courat po Londýně sama.

Takže jsem si to jakž takž prosadila, Christine mi vždycky zabalila sendvič se šunkou a brenston pickles a dala mi 5 liber na metro.

Já se mezitím potulovala po Londýně a strašně mě to bavilo. Psala jsem si deníky v parku, upíjela pivo z plechovky, kouřila cigarety Silk cut a pojídala brambůrky Salt and vinegar. Paráda. Velká holka v 16 letech.

Jednou jsem se tahkle vracela poměrně pozdě domů. Bylo něco po desátý večer. Londýnský metro už téměř zelo prázdnotou. Každou stanici vystupovali další a další lidi a žádný ale nepřistupovali. Takže tři stanice před mojí zastávkou už jsem zbyla ve vagónu jen já a nějakej černoch. Měla jsem na sobě letní tílko, byl srpen, a dělala jsem, že si čtu, ač jsem se potila až za ušima. Najednou si ke mně ten černoch přisedl, štípnul mě do paží a prohlásil něco ve smyslu: „No to je masíčko…“ Odtáhla jsem se a byla ve mně malinká dušička.

Zježily se mi všechny chlupy na těle, ale k mojí velký úlevě ten člověk příští stanici vystoupil a já zůstala v metru sama. Pak jsem ještě musela přejít ten šílenej železniční most po tmě a nikdy před tim ani po tom už jsem nebyla tak strašně zbožná. Modlila jsem se celou cestu. I když… potom jsem se moldila určitě ještě mockrát…

Další den mě napadlo zavolat Williamovi. To byl známej našich, kterej k nám za komunistů vozil zakázaný křesťanský knihy. Svělej člověk, vo 17 let starší, než já. Vždycky jsem se těšila na jeho návštěvu Prahy, ač jsem neuměla anglicky a tudíž se s nim nedomluvila.

Zavolala jsem jednoho dne do jeho práce a představila se jako Sonja z Česka. William pochopil, byl přijemně překvapenej a strašně mě zdravil a prej kdy se za nim zastavim. Bydlel někde u Hammersmith a prej ať přijdu „on Wednesday night…“ k němu domů, kolem sedmý.

V úterý večer jsem se snažila vysvětlit Christine a Dennisovi, že jdu na druhej den na noc k Williamovi a nevrátím se. Ti dva z toho byli dost rozpačitý a nakonec mi to povolili, až když jsem jim vysvětlila, že se jedná o kamaráda mejch rodičů a že jim klidně můžou zavolat. /I když naši v tý době nebyli doma, takže to dost dobře nešlo. A pro mladší generaci-mobily prostě neexistovaly…/

Další den mě poslali do centra s Ianem, tím doktorem, co u nich bydlel, se kterým jsme jeli do Camden town, toulali se po trzích, nasávali londýnskou atmosféru a celý dopoledne prokecali / v rámci možností/ a prohulili v jedný kavárně. Naučila jsem se třeba, že klimatizace se neřekne „climatization“, ale „air-condition“. A jiný. K obědu jsme si dali sendvič v Sainsbury a k večeru mě Ian odvedl na Hmmersmith, s tím,že se druhej den v 10 dopoledne sejdeme zase na Camden….

Pokračování příště…

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Sonja. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

8 komentářů u „Vzpomínky na mládí III.

  1. Jé, Sonjo, moc toneodkládej, já už teď nemůžu spát, jak se těším na love story. Nebo spíš na něco tomu podobnýho, doufám.

  2. xsx: koukam, ze londyn je tvuj druhej domov…:)

    nuli: love story?? hm… tak nevim, jestli te nezklamu:) za par dni napisu pokracovani!

  3. alaiva: tak už to tam máš, nebuď tak netrpělivá…

    flamme: a já jsem zas ráda, že mám pořád čtenáře, který to zajímá! takže já děkuju za čtení.

Napsat komentář: Alaiva Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *