XXVII. – kapitola dvacátá sedmá – ostrovní Velikonoce

received_707106832787753

Velikonoce na Korfu

 

Asi si říkáte, co na nich může být tak zvláštního. Popravdě, mně by to taky nepřišlo, nebýt toho, co jsem slyšel o českých Velikonocích. Pomlázky, polévání vodou, to my tady nic takového nemáme. I když je fakt, že ségru bych jednou za rok mohl legálně vylískat, a nikdo by mi nemohl říct ani ň.

Tady u nás na ostrově je to jinak. Za prvé to tu lidi fakt prožívají. My se ve škole už měsíc předem učíme v hodině náboženství, co jsou Velikonoce a jak ukřižovali Ježíše. Ta historka je fakt zajímavá, hlavně si nedovedu představit, jak mu tloukli ty hřebíky do dlaní a jak takovou bolest mohl vydržet. Ale je fakt, že když ten samý příběh slyšíte každý rok ve škole už po sedmé, tak prostě přestanete dávat pozor. A tak jsem si se svým kamarádem Spyrosem hrál piškvorky a učitelka náboženství nám na to přišla a dala mi horší známku z náboženství. Přitom to je dost nespravedlivé, kdyby se zeptala, odříkal bych jí ten příběh nazpaměť.

 

Nejlepší na celých Velikonocích je to, že máme čtrnáct dní prázdniny. Ten první týden se na Korfu sjíždějí lidi z celého Řecka, protože se říká, že u nás na ostrově jsu ty oslavy nejhezčí.

 

Takže když se člověk kouká na moře, vidí úplně narvané trajekty, jak připlouvají sem a prázdné odpolouvají, aby na pevnině nabraly zase nové a nové lidi. Hotový blázinec.

 

Na náměstí je plno lidí, všichni posedávají v kavárnách, turistické obchody jsou najednou po zimě všecky otevřené a Cikáni prodávají na náměstí takové barevné balonky. Já už jsem na balonky velký, ale ségra občas jeden dostane, protože máma dává Cikánům oblečení po nás, tak se jí chtějí odvděčit.

 

My máme spoustu práce s naším filharmonickým dechovým orchestrem. Už v pondělí před Velikonocemi totiž hrajeme v katolickém kostele velikonoční koncert. Já jsem letos hrál poprvé. Náš nový dirigent hodně lidí odmítnul (třeba moji mámu, která se mu asi nezdá dost dobrá, jenže ona fakt moc necvičí. Hraje tam už pět let na saxofon), ale mně řekl, ať hraju, tak jsem měl radost. I když to byla trošku nuda, sama pomalá pohřební muzika, takže žádné velké vzrůšo. Na druhé straně je fakt, že se k Ježíšově ukřižování asi nedají hrát polky nebo čardáš.

 

Koncert se nám dost povedl, řekl bych. Taky jsme zkoušeli skoro každý večer dva měsíce předem. Jenže na závěr s náma zpíval mužský pěvecký sbor a jeden dědula při tom zpěvu omdlel, takže jsme museli skončit koncert o skladbu dřív. Ještě, že se mu to stalo až takhle na konci. Ani nevím, jestli to přežil, ale snad jo.

 

Na Velký Pátek se pak vždycky rozjede parádní akce. Opoledne procházejí městem taková procesí, říká se jim epitáfia. Abych to popsal nějak jednoduše, tak tady je spousta a spousta kostelů. Na každém rohu nějaký. A každý ten kostel vyšle nosítka ozdobená květinami, jako vlastně taková rakev. Tu nesou nějací nosiči a za ní jdou pravoslavní popové, to jsou faráři. A za nima pak zpěváci, kteří zpívají takovou smutnou píseň, všichni stejnou. A pak procesí dětí ze škol v uniformách, skauti a nakonec my, s naší dechovou kapelou. Ty jsou tady v hlavním městě tři, jedna má červenou uniformu, jedna fialovou a my máme modrou. No, a protože je tady tolik těch kostelů, tak taky máme děsně práce. Naše kapela se pak musí rozdělit na dvě části a každá jde s jiným procesím a různě se po městě prolínáme. Je to několik hodin, kdy chodíme od kostela ke kostelu, bez přestání až do večera. Fakt záhul.

 

Pak se jdeme rychle najíst a napít a připravujeme se na večerní hlavní procesí. To je na tom úplně nejpeší. Začíná už za tmy a vychází se od hlavního metropolitního kostela nedaleko přístavu. My čekáme v ulici nad mořem, až vyjdou ti popové a pak všecky kapely dohromady, je nás třeba šest set hráčů, jdeme tím tmavým městem pomalu, pomaloučku, hrajeme smutné písně a noty nám osvětlují malé lucerničky, které si na ně připneme. Na velkém náměstí v centru jsou fialově rozsvícená světla a má to celé prostě kozelnou atmosféru. Tohle celé končí někdy v půlnoci. Letos s náma bylo hodně malých dětí, dokonce jedna devítiletá holčička. Já doufám, že příští rok už s náma půjde i ségra, akorát nevím, jestli to vydrží, je to děsně náročné.

 

Velikonoce jsou strašně únavné, ale i zábavné. Hned v sobotu ráno zase chodíme v dalším procesí, ale všichni se těšíme na to,  až se v jedenáct dopoledne začnou vyhazovat džbány z oken. Jo, čtete dobře. To je tady na Korfu taková tradice. Když odbijou jedenáctou zvony na kostele svatého Spyridona, všichni Korfané začnou vyhazovat z oken takové keramické džbány naplněné vodou. Dělá to parádní rámus a binec na ulicích, všude je voda a hliněné střepy a my začneme hrát takovou veselou melodii a procházet ulicemi města.

 

Takhle to pak jde ještě večer, kdy je další procesí a v neděli taky, pořád se to opakuje. Ale nejzábavnější na tom je, že můžete být pořád s partou dobrých lidí (my tam máme pár super kluků, ale i holek) až do noci a nikdo vám neřekne ani slovo, že už máte dávno spát nebo tak. Naopak všichni nás strašně obdivujou, jací jsme hrdinové, co všechno nevydržíme a my z toho máme skvělou zábavu.

 

Na velikonoční Neděli většinou chodíme s našima na zahradu k jedněm našim kamarádům, kde se peče beran. Já berana nemám vůbec rád, ani saláty, ani vajíčka, takže si vždycky počkám jen na sladkého beránka upečeného po českém vzoru. Jinak nejím nic.

 

Každopádně je na Velikonocích nejlepší to, že máme 14 dní prázdniny, to je prostě bomba.

 

 

Jo, a ještě vám řeknu jeden vtip, který jsem tuhle vyprávěl učitelce náboženství, a ta málem omdlela:

 

Víte, proč Adam a Eva nebyli Číňani? Protože by místo jablka snědli toho hada…

 

Pokračování příště…

 

Obrázek velikonočního vyhazování džbánů kreslila Agáta Lžičařová

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Sonja. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *