Na druhý den jsme jeli na velký výlet. Lodí na pevninu, to trvá asi dvě hodiny a pak takovým maličkým autem do Soluně, to je asi další čtyři hodiny cesty.

 

Cesta byla dost nudná, nebylo ani kde zastavit a jít na záchod, protože dálnice do Soluně, což je asi tři sta padesát kilometrů, nemá žádné zastávky až na jedno parkoviště, kde stojí nějaký starý náklaďák, kde řidič prodává kafe a staré koblihy, a tam je turecký záchod, který smrdí tak, že se tam člověk nemůže ani přiblížit, takže jsme se celá rodina vyčůrali u auta. No hrůza, co vám mám povídat.

 

V Soluni jsme měli bydlet u strýčka Pavlose, to je tátův bývalý učitel a kolega z nemocnice. On tam má byt, který nám vždycky půjčí. Jenže táta, který tam bydlel kdysi před dvaceti lety, se vždycky snaží najít cestu bez mapy a bez zeptání, takže to  skončí tak, jako tentokrát, že jezdíme po Soluni a hledáme, máma je s nervama úplně na dně, ale neřve, jen tátu trošku špičkuje, a táta je nepříčetnej. Máma se ho ptá, proč se nepodívá do mapy nebo se nezeptá, ale táta jí odpovídá, že to za chvíli najde, a že ho baví se ztrácet. Ale to zřejmě baví jen jeho a nikoho jiného, kdo s ním jezdí v autě hodinu navíc. A když se chce zeptat máma, táta jí to zakáže, protože je to pro něj asi potupa nebo co.

 

Nakonec se vždycky najdeme, ale je to teda peklo.

 

Další den jsme letěli do Istanbulu.  Máma má občas nápady někam jet, tátovi se moc nechce, ale ona si na to naspoří a všecko zaplatí, a tak potom rád cestuje i táta. Jenže jsme nasedli do letadla, já seděl u okýnka, vedle mě Artemis a pak máma, a přes uličku táta. A najednou všichni koukáme, jak táta strašně řve, a to jsme ještě neodletěli. Tak se díváme, co se děje a táta řval na najěkého chlápka za ním, že mu kope do sedačky. Pravda byla, že tan chlápek měl strašně dlouhé nohy, tak mu do sedačky asi fakt nechtěně kopal, jenže táta chytnul nerv a řval. Máma začala být nervozní, protože měla strach, že tátu vyhodí z letadla. Táta je totiž strašněj potížista.Tak se snažila domluvit s tím chlápkem s dlouhýma nohama, který ale nevědel, že máma je tátova žena, tak na ni jen dělal posunky, že táta je magor. Máma se smála a chytila přes uličku tátu za ruku, takže chlápek si raději vzal noviny a četl si.

 

V Istanbulu se naši rozhodli, že budou šetřit a poznávat život místních obyvatel, takže si nevzali z letiště taxíka, ale jeli jsme metrem a tramvají. Nejdřív docela dlouho trvalo, než přišli na systém, jak si koupit žeton, což je něco jako jízdenka.

 

Jenže nekoupili žádné pro nás, naši se totiž pořád tváří, že buď neexistujeme, nebo jsme mimina, přitom mně bylo skoro třináct a Artemis bezmála devět. Tak nás vydávali za malé děti, a protože se s náma Turci nechtěli dohadovat,  pustili nás bočníma vrátkama.

 

V metru bylo tak strašně plno, že jsem stál někomu na nohách a asi pět lidí zase stálo na nohách mně. Máma mě křečovitě držela za ruku, ale pak mě ztratila, takže když jsme vystupovali, křičela jako smyslů zbavená, přitom já jsem se normálně celkem v klidu prodral ven.

 

Pak nás čekala ještě tramvaj. Tentokrát už jsme věděli, že nemá cenu naše ukecávat, aby za nás zaplatil jízdné, a s Artemis jsme prostě podlezli ty točící turnikety. Sice nás viděl hlídač, ale nijak to neřešil.

 

Pak jsme vylezli z tramvaje a táta tvrdil mámě, že přesně ví, kudy jít, takže jsme asi půl hodiny bloudili sem a tam (klasika. Hlavně žádná mapa!!!!), všichni nám strašně pomáhali, až nám zavolal pan Aslan, který nás měl ubytovat, a navedl nás, kudy máme jít. To místo bylo asi dvě minuty od zastávky, ale my tam strávili snad půl hodiny.

 

Bydleli jsem v krásném bytě s výhledem na moře a nějaké mešity, ze které se ozývaly strašně hlasité modlitby už někdy v šest ráno, ale naštěstí jsme si na to brzy zvykli, takže jsme se pak už další dny nebudili. Jen táta byl samozřejmě na mrtvici. Ten by minarety zboural, stejně jako věž kostela svatého Spyridona, kterou máme u baráku.

 

V Istanbulu to bylo fajn. Sice bylo pořád zamračeno, ale bylo tam levně, a tak nám máma kupovala skoro všecko, co jsme chtěli, a táta z těch cen byl úplně nadšený.

 

Na ulici prodávali skvělé preclíky a párky v rohlíku a čerstvé džusy a taky jsme jeli trajektem do Asie a krmili racky a bylo nám fakt dobře. A na Silvestra nás naši nechali ponocovat až do ohňostrojů.

 

Když jsme se vrátili z Istanbulu, naši se zase začali hádat, protože táta bloudil autem v Soluni. Pořád ta samá písnička. Ale měl jsem tam jeden skvělý zážitek. Máma se přes internet seznámila s nějakou paní, která má syna, a ten je asi o rok starší než já, a který vyhrává všechny možné flétnové soutěže v Řecku. A tak jsme se sešli a hráli, hráli a hráli…. To bylo na našem výletě to nejlepší….

 

Pokračování příští středu…

 

Obrázek tlačenice v istanbulu kreslila Agáta Lžičařová