Už jsem vám asi říkal, jak strašně jsem chtěl na hudební gympl? Tady v Řecku je to totiž tak, že se na základku chodí šest let, pak další tři roky na gympl, což je něco jako druhý stupeň v Čechách,  a pak se jde na tři roky na lyceum, což je zas něco jako gympl. Ale tam už se nemusí, hodně dětí chodí třeba na nějakou technickou školu nebo večerní nebo nějaký učňák, kterých tady na Korfu ale moc není.

 

Já jsem nejdřív na tu školu moc nechtěl, protože všichni okolo mě říkali, že se tam člověk nic nenaučí a chodí tam samí lůzři a děti, které jsou neschopné. Jenže pak k nám do školy přišel ředitel a nějací učitelé a ukazovali nám, jak je to tam fajn. Jak se tam hraje ping pong a badminton!!! Což je něco, po čem toužím, mám i rakety, ale nějak nemám s kým hrát.

 

Taky nám ukazovali, že tam jsou takové malé místnosti, jako studia, kde se každý učitel věnuje jednomu žákovi.

 

Prostě se mi to děsně líbilo, tak jsem přišel celý nadšený domů a prosil mámu, ať mě tam přihlásí. Ta nebyla úplně nadšená, ale když jsem jí o tom vyprávěl a řekl, že budeme mít i školní bus zdarma, byla celkem pro.

 

Jenže to jsem ještě nevěděl, že narazím na úplný odpor táty. Ten se strašně rozčílil a řekl, že jen přes jeho mrtvolu. Slyšel totiž, že ta škola je špatná. Jenže v tu chvíli moje máma nastoupila s jejíma argumentama, proti kterým táta nemá žádnou šanci. (Někdy svoji mámu miluju, tohle byla právě ta chvíle…)

 

Tak se chvilku dohadovali, máma mu říkala, že když jí ukáže jediný gympl, kde se něco člověk naučí, tak mě tam dá, ale že to všude stojí za starou belu, a takhle že aspoň budu chodit rád do školy a budu tam mít kámoše se stejnými zájmy, a že jí všichni, co tam mají děti, říkali, že to je fajn a je tam dobrá parta.

 

Tak jí na to táta nakonec řekl, že stejně to vždycky bude tak, jak chce ona a souhlasil. A já jsem byl nadšený, že tam můžu (kromě toho, že tam právě měla jít i Mary).

 

Nový školní rok

 

Škola začala docela úspěšně. V půlce září mě teda máma vzala na první den školy. Byl jsem z toho trochu nervózní, protože jsem přesně nevěděl, co budu mít za spolužáky. Věděl jsem jen s jistotou, že tam půjde můj kámoš z bývalé školy Spiros, ten je fajn, a pak taky taková strašně protivná holka, jmenuje se Erieta, je to fakt docela kráva a ještě k tomu dcera té učitelky Afrodité, která mě měla na hudebku a pořád mi dávala zhoršené známky na základce, protože mě neměla ráda.

 

Naše nová škola je asi deset kilometrů od hlavního města Korfu. Je to taková nízká betonová budova, celkem ošklivá, jak už tak řecké školy bývají. Má před sebou takový betonový dvorek,  na kterém jsou do kruhu postavené betonové stupně, kterým tu říkají amfiteátr. Na něm posedávaly různé dvojice spíš už starších dětí, někteří kluci se dokonce líbali s holkama. Fuj. Líbat se s holkou, to si teda nedovedu představit. I když… Mary není špatná.

 

Na dvorku roste několik olivovníků, což je prima, protože ten den bylo strašné vedro a tak se člověk pod ty stromy může alespoň trošku schovat před sluníčkem. Co je fakt parádní, je výhled z toho našeho dvorku. Každé ráno totiž tady budeme mít společnou modlitbu a při té příležitosti se dá, když se člověk šikovně natočí, krásně koukat na malý záliv s kostelíkem. Moře já mám hrozně rád.

 

Jinak k té modlitbě, to vám přijde asi divné, ale tady se prostě před začátkem vyučování všecky děti sejdou na dvorku a společně se modlí. My s klukama spíš blbneme, ale když nás někdo vidí, je průšvih.

 

Ale ještě k tomu začátku. Naštěstí tam bylo pár dalších dětí, které jsem znal, některé z filharmonického souboru, kam chodím hrát, jiné z bývalé školy anebo prostě z města. Z mé staré základky tam byl ještě Michalis, to je kluk, který pochází z trojčat, jeho mámě je asi šedesát a tátovi skoro osmdesát. Michalisovy ségry tam chodí taky, ale do vyšší třídy, protože Michalis v první třídě na základce propadl k nám do třídy. Je to docela uličník, nic neumí, špatně se učí a když jsem se ho ptal, proč šel na hudební gympl, říkal, že jiný by asi nezvládl, což mi teda moc náladu nezvedlo. Pak tvrdil, že bude hrát na kytaru, ale nevím jak, když ani neumí noty.

 

On je fakt číslo. Kdysi dávno pozvala moje máma všechny tři děti na moje narozeniny, když mi bylo asi pět. Já se totiž trošku kamarádil ve školce s jeho ségrou Vasiliki, tak máma chtěla pozvat ji, ale jejich máma nám poslala všechny tři děti a řekla, že ona nepřijde, že si cestu domů pak najdou samy. A tak u nás ty děti byly. Na to si dodnes pamatuju, jak pořád tahaly moji malinkou roční ségru po podlaze a Michalis mi rozhrabal všechny hračky. Máma z toho byla dost nervozní, tak rychle rozkrájela dort a pak je poslala domů.

 

Tak děti strašně nerady odešly a pak, když jel táta odpoledne nakoupit, potkal Michalise. Ptal se ho, co dělá sám na ulici a on tvrdil, že mu ségry utekly a teď nemůže najít cestu domů. Tak ho táta vzal na motorku a ptal se lidí, jestli neví, kde bydlí, ale Michalis ho navigoval sám, protože to samozřejmě moc dobře věděl. Pak přišli k nim domů, táta předal Michalise jeho mámě a ta říkala, že už byl předtím doma, ale že pořád zdrhá a než to stačila doříct, Michalis už zase utekl někam na ulici.

Po několika letech se zase Michalis nakláněl z okna, až vypadl. Bydlí ve čtvrtém patře, takže se mohl klidně zabít, ale on měl strašné štěstí a dopadl na pergolu dolního obchodu s olivovým dřevem, takže to ho zachytilo a ani si nic nezlomil.

Tak tohle je prostě Michalis.

 

Chvilku jsem si teda prohlížel školu a spolužáky a pak nás svolal ředitel do řad podle ročníků, před nás se postavili dva popové, to jsou pravoslavní kněží, a začali svoji pravoslavnou liturgii. To se tady dělá ve všech školách první den, že pravoslavní popové vysvěcujou školu, vystříkavají ji svěcenou vodou, aby se všem dobře dařilo.

 

Jenže to asi tentokrát moc nezafungovalo, protože jsme hned od druhého dne měli stávku. Tady v Řecku se pořád strašně stávkuje, což je pro nás, co chodíme do školy docela fajn. Takže jsme si prodloužili prázdniny skoro o týden. Artemis mi docela záviděla, protože její škola nestávkovala, ale asi za dva dny začala taky, takže jsme měli prodloužené prázdniny oba dva.

 

Po stávce

 

Popravdě ale mi to bylo trošku líto s tou stávkou, protože jsem byl do téhle nové školy docela natěšený.

 

Řekli nám, že pro nás bude každé ráno jezdit školní autobus. Bylo to sice smrtelně brzy, protože už v 7.15 jsme měli být na smluveném místě i přesto, že škola začíná až v 8.15. jenže autobus většinou jezdil tak o půl hodiny později, což se ale nedalo odhadnout. Takže jsme tam vždycky se Spirosem dlouho čekali.

Jednou po cestě zpátky mi řidič školního autobusu řekl, že pro mě a nějakého dalšího kluka nemá místo a ujel. Takže jsem čekal, že se pro mě vrátí, ale když jsem se ani po hodině nedočkal, rozhodl jsem se, že půjdu pěšky (12km…), pak  jsem ale potkal učitelku, ta mi půjčila peníze na linkový autobus a tak jsem přijel. Poprvé v životě jsem jel sám linkovým autobusem.

Naši už o mě měli fakt strach. Já nenosím žádný mobil (nemám to rád, kdybych měl iphone, tak bych ho asi určitě nosil, ale než starou Nokii, to raději nic), takže ještě že jsem nešel pěšky, to by asi volali policajty. Těch dvanáct km by mi určitě trvalo dvě hodiny.

Máma hnedka volala panu řediteli, který jí řekl, že řidič je úplný idiot, se kterým se zrovna strašně pohádal, a jestli by mohla sepsat stížnost a poslat mu ji druhý den po mě.

Od té doby vyhodili ze školy řidiče toho školního autobusu, nám dali legitimace na linkový autobus, abychom mohli jezdit zadarmo, a já můžu vycházet o půl hodiny později z domova a kdyby mi ujel jeden, pojede mi za dvacet minut další, takže paráda.