Učím se říkat NE

Je to děsně těžký. Vlastně je mnohem jednodušší říkat jo. Dětem, který se vztekaj, že chtěj to či ono. Raději jim všecko povolit a řev ustane. Alespoň na chvíli. Je to ale časovaná bomba, konkrétně v tomhle případě. A nejen v tomhle.

Já taky neuměla říkat ne. Neuměla to ani ségra. Ta prostě každýmu všecko slíbila a vodkejvala a pak měla děsný stresy z toho, že nebylo v lidskejch silách to splnit. Vlastně tím neuměním říkat ne lidem víc ubližovala, než kdyby jim narovinu řekla, že prostě to nejde nebo nechce. Pamatuju si, jak jsme se dohodly, že spolu jednou na podzim pojedem na víkend na chalupu. Jezdila jsem tenkrát do Prahy jen jednou za rok. Jenže ona mezitím slíbila něco nějakejm kámoškám a pak bylo jednodušší říct „ne“ mně, než jim, protože já jsem přece ségra a pochopim to.

 

Nebo jsme byly domluvený, že pojedem po Vánocích, když jsme přijeli výjimečně s celou rodinou do Čech, na hory. Jenže ona mezitím slíbila nějakýmu tanečnímu kroužku, že s nima bude dělat nějaký představení. Ženský středního věku si měly rozepínat jakýsi sukničky v tanečním vystoupení. To mělo bejt až po těch horách, ale zkouška měla bejt, když jsme měli jet společně na ty hory. A ona, chudák, horečnatě vymejšlela, jak s náma jet na hory a přitom bejt ve stejnou dobu na zkoušce a rozepínat sukýnku, aby někomu neublížila tím, že kazí partu.

 

Bylo mi jí zase líto, jak se v tom plácala a chtěla za hustýho sněžení přijet za náma do Krkonoš na tři hodiny, aby dostála slibu. Prosila jsem ji, ať se na to vykašle a jde zkoušet sukničky, protože jsem nechtěla, aby se zabila v autě někde na cestě….

 

Jenže jsem posléze zjistila, že jsem úplně stejná. To je fakt krutý, když člověk někoho kritizuje za něco a pak zjistí, že dělá totéž. Taky jsem neuměla říkat ne. Dětem docela jo, v tom jsme byly odlišný. Ale různejm lidem, který po mě pořád něco chtěj.

 

Od tý doby, co jsem začala psát blogy a knížky, mi pořád někdo píše, že se se mnou chce setkat, protože přijede na Korfu. To je super, že se někomu líbí moje kecy. Takže ze začátku jsem nadšeně souhlasila, až mi tahle celá věc přerostla přes hlavu. Zjistila jsem, že trávím s cizíma lidma někde na kafích a na pivu tolik času, že mi žádnej nezbejvá na moje děti a rodinu a práci.

 

Pak se sice dozvídám zajímavý věci, ale o lidech, který už při nejlepší vůli nikdy neuvidim, protože kdybych se měla potkávat se všema, byl by mi jeden život moc krátkej. A lidi maj pocit, že mě dobře znaj, protože na sebe všecko vykecám. Jenže obráceně to nefunguje. Já se potkám s nějakým Davidem a Klárou, ti jsou super sympoši, povídaj mi o svejch cestách a rodině a práci a škole, jenže tam to končí. A moje děti rostou beze mně a můj drahocenej čas je v čudu. Nehraju na saxofon, doma mám bordel, s Takisem se nevídám, ale vím miliony historek o milionech neznámejch, byť skvělejch, lidí. Takhle to dál nejde.

 

Začala jsem říkat ne. Nejdřív se to učím na těch cizích lidech na FB zprávách a telefonátech a mailech. Je mi líto, když mě chce někdo pozvat na ouzo nebo na večeři nebo mi přivýzt pivo nebo becherovku a pokecat, že ho musím odmítnout. Tuhle mi nějaká slečna napsala, že přijede a že doufá, že se setkáme, protože si určitě budeme mít co říct a doufá, že nejsem taková hvězda, že už bych se s normálníma lidma nebavila. To mě nadzvedlo, rpotože to je normální vydírání. Napsala jsem jí, že nejsem žádná hvězda, ale mám fůru práce a povinností, protože tu v létě nejsem na dovolený. Kupodivu napsala moc hezky, že to chápe.

 

Pak se to učím na svejch kamarádech. Jsou zvyklý, že nepokazím žádnou srandu. V sobotu je party? Jasně, tak přijdem. I když mám vézt kámoše na letiště a chci jeden jedinej večer za celej tejden bejt doma, protože tu mám každej tejden tak dvě až tři návštěvy.

 

Jenže takhle to nejde. Zbaběle píšu mail známejm, že v sobotu nepřijdem, protože máme strašně práce, kamarádů a jsme unavený. Přichází mi odpověď, že to je teda škoda, že maj spoustu jídla a pití, a ať vezmem i kamarády a že doufaj, že si to rozmyslíme, protože s náma fakt počítaj. Za normálních okolností bych se nechala překecat, teď ale píšu, že díky, ale že jsem děsně unavená.

 

Strejdovi řeknu, že k nám v srpnu na návštěvu přijet nemůže, protože máme strašně práce, někdejší kámošce napíšu, když mi po deseti letech volá, že ji napadlo přijet na Korfu na dovolenou se svým novým přítelem a bydlet u nás, že jí ráda seženu nějaký ubytování, ale u nás bejt nemůže, ale ona už neodpoví, asi se naštvala.

 

Jenže mně je to jedno. Jestli se někdo naštve proto, že řeknu, že ne, protože jsem moc unavená nebo chci trávit čas s rodinou a někdo to nechápe, pak je to asi stejně fuk. Tihle lidi totiž stejně nejsou kamarádi. A když pak člověk něco potřebuje, vykašlou se na mě. Mně je čtyřicet a rozhodla jsem se, že už budu dělat výhradně jen to, co fakt sama chci. Protože život je moc krátkej. A kdyby to bejvala dělala takhle i Éja, tak si ten svůj krátkej život mohla buď prodloužit nebo alespoň víc užít. Kdoví.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Sonja. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

10 komentářů u „Učím se říkat NE

  1. Já ti úplně rozumím! Mám to stejné přes školní rok, kdy jsem úplně společensky vycuclá z pučtoků a jsem ráda, když můžu být někdy sama doma s Kilim nebo dohánět nějaký resty a tak. A proto mě vůbec nikdy neurazí, když mi někdo nějaký sraz odmítne, protože v tom nevidím nic osobního. Takže určitě říkej ne, jen v tom pokračuj.

  2. Taky chápu.A víc než dost:-).Mám takovou zkušenost, že čím je člověk otevřenější a komunikativnější, tím si ( z nějakýho záhadnýho důvodu) na sebe nabalí nejen ty samé sympaťáky, ale taky ty, kteří prostě jsou příliš sebestřední než aby se dokázali zamyslet nad logikou věci..a to, že i ten nejlepší člověk na světě, který má opravdu upřímně všechny rád se nemůže rozkrájet a být trvale k dispozici všem. Ti, co Tě mají, Sonjo, rádi to samozřejmě automaticky chápou a žádné Tvé „ne“ nikdy nebudou vnímat jako odmítnutí, ale jako upřímnost..stejně jako bys to podle mě vnímala Ty. No a když přijdeš o ty „ostatní“, tak žádná újma to není 🙂

  3. Drzim Ti palce, Sonjo, protoze mas pravdu. Rikat, co si myslime, nam usnadnuje zivot – ve ctyriceti, ve dvaceti i v devadesati. Rikat „ne“ se ucime asi cely zivot, obcas se to povede, obcas ne, ale to dulezite, aby ostatni vedeli, ze nejsme zadna paratka a kejvatka. Tak drzim palce – pribeh s kamaradkou mi pripomina mou kamaradku. Chtela prijet s vnuckou a ja odmitla – z vaznych duvodu sice, ale pro ni vazne zrejme nebyly, protoze se uz neozvala. Co na to rict, snad jen, ze kamaradkam prece neni treba vyzvetlovat, ze chces stravit nejaky cas s detmi a manzelem, ty to vedi. No ne?

  4. Pájo dobře děláš – to bys za chvíli nežila svůj život, ale život podle jiných. A správně píšeš, že kdo pro to nemá pochopení, tak kvůli tomu si nemá ani cenu dělat výčitky. Těch opravdových přátel má člověk stejně jenom pár a pozná to často až, když je mu ouvej. Moje přítelkyně má taky podobný problém, že neumí říkat lidem ne – snaží se všem vyhovět a být se všema za dobře a lidi toho někdy až téměř zneužívají.

  5. No trochu jsem doufala, ze jestli jednou dorazim na Korfu, ze uvidim Paju, ale je fakt, ze s Tebou se asi chce potkat kazdej. Tak si ted zase rikam, dala jsi nam dva krasny blogy a to je vic, nez si zaslouzime. Mas svuj zivot a kdo to nechape, necht si polibi. 🙂

  6. Presne tak…. umet rict NE je zasadni 🙂

    Ja si tak presitovala kamarady. Nebo oni sami odesli kdyz jsem rekla na neco NE. Taky se nekdo chtel jet rekreovat do Recka v dobe, kdy jsem byla skoro bezdomovec a nechapal, ze se to fakt nehodi…. apod. 🙁 😀

Napsat komentář: Papaja Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *