XX. Kapitola dvacátá -Peníze jsou prostě nutnost

received_676961392468964

 

Mám zlost

O tom, že mám rád svoji flétnu, už tady asi nikdo nepochybuje. Jenže mě teď dost naštvalo několik věcí. Nový dirigent, kterého máme v naší dechové kapele, je docela blbec. Nejen že máchá rukama jen nahoru dolů místo aby dirigoval pořádně, ale když se bavíme, tak říká takovým umírajícím hlasem: „isichía, isichía, mi miláte, mi miláte…,“ to znamená – tiše, tiše, nemluvte, nemluvte.“ Jenže kdybychom nemluvili, asi bychom tam všichni usnuli.

 

Bylo mi docela záhadou, proč pořád při zkouškách používá moji ladičku. Tu jsem dostal jako dárek od své mámy a on mi ji pořád bral a často zapomněl vrátit. Nechápu, jak to, že dirigent nemá svoji. Jenže pak jsem přišel na to, že on svoji má, jen ji má schovanou v kabinetu, protože je nějaká strašně drahá. A tak jsem mu řekl, že mi došly baterky. To jsem mu řekl asi při pěti zkouškách, až se naštval a řekl mi, že mi baterky koupí. Tak jsem čekal, ale nakonec si sám koupil nějakou levnou ladičku. Takže je jasné, že to mezi náma začalo trošku jiskřit.

 

On je sice výborný trumpetista, ale to je nám celkem k ničemu. Má nějakou svoji hudební školu a kdo chodí k němu za peníze rodičů, toho pak v té kapele protěžuje. Mě tam chtěl taky přilákat, jenže já mám svoji úžasnou profesorku Liu a tu bych neměnil za nic na světě (a už vůbec ne za tlustého starého chlapa, kterého mi nabízel jako učitele). Takže se dirigent asi naštval a řekl mi, že nemůžu hrát na jednom koncertě a taky mě nevzal s sebou na Lefkádu, to je ostrov v Jonském moři, kde jsme měli hrát na koncertě. Docela mě tím štve. Přestal jsem chodit na zkoušky, a tak se mě ptal, co se stalo. Řekl jsem mu, že jsem měl závěrečné zkoušky ve škole a nemohl jsem tam chodit kvůli učení. Tak mi vynadal, že mu to musím zavolat, když nepřijdu. Tůhle…

 

Nejradši bych změnil kapelu a přešel do červené, které se říká Paliá, to znamená stará. Ta je nejstarší tady na Korfu a je fakt dobrá. Mám tam i pár kamarádů. Ale ještě nechci úplně odejít z té naší, protože tam mě učí Sofie, strašně prima holka, studentka od té mé profesorky Lii. Nejen, že je fakt dobrá, ale je taky krásná. Má nádherné dlouhé vlasy. A já k ní vážně strašně rád chodím, což už bych pak nemohl.

 

Kšefty

Poslední měsíce se potýkám s jedním problémem. Musím si koupit novou flétnu. A to nejen tak nějakou, ale strašně drahou flétnu. Lia mi totiž řekla, že tahle levná už mi nestačí a potřebuju o hodně lepší. Našla mi nějakou starší, která prý bude stát asi tři tisíce eur, což je okolo osmdesáti tisíc korun!! Jasně, že jsem si nemyslel, že by mi to zaplatili naši, to by neudělali. Máma mi řekla, že si na to musím ušetřit a vydělat sám. Takže od té doby dělám doma všechny možné práce, vynáším odpadky, čistím koupelnu, utírám stůl, chodím nakupovat a všem jsem řekl, ať mi místo dárků dávají raději peníze. Takže mám našetřenou asi půlku a snad mi naši půjčí ten zbytek, který si pak snad nějak vydělám.

 

Máma totiž řekla, že má strach, že to dopadne jako s mým jo-jem. Nevím, jetsli jsem vám psal, jak jsem si asi před dvěma rokama pořídil jo-jo. Jo, jo, takovou tu hračku na provázku. Měli to u nás kluci ve škole a mně se to moc líbilo, protože s tím dělali různé triky. Tak když sem za náma na ostrov jezdili různí kamarádi z Česka a ptali se, co nám mají přivézt, řekla jim máma, že chci freestylové jo-jo.

 

To jsem se docela bavil, protože jsem jí neřekl, kolik to stojí. Ona se narodila asi před sto lety, a to si tenkrát hrávali s jo-jem za korunu, jak mi vyprávěla. Jenže takové nové jo-jo stojí od 500kč do třeba šesti tisíc…

 

Takže mi lidi začali vozit jo-ja, ale ty nejlevnější, což pro ně bylo drahé, ale pro mě celkem k ničemu, protože to nebylo ono. Tak jsem se jednoho dne rozhodl, že si jo-jo koupím sám. Tady na Korfu stálo sto eur, takže dva a půl tisíce korun, ale máma, když to slyšela a zpracovala svůj první infarkt, řekla, že mi to radši objedná přes internet, tam že je to asi o sedm českých stovek levnější.

 

Tak jsem sebral většinu svých peněz, které jsem si vydělal různě za dárky a za koledování o Vánocích a jo-jo si prostě koupil. Poslali mi k tomu ještě parádní kšiltovku, kterou jsem nosil jen na srazy s klukama, co hráli s jo-jem, a taky ještě pár náhradních šňůrek, které jinak stojí třeba dvě stovky. Takže spokojenost.

 

Jeden fajn kluk nám začal na náměstí dělat zadarmo kurzy jo-ja. Učil nás nejrůznější triky a musím říct, že to byl fakt frajer. Já jsem mezitím ta svoje levnější joja prodal klukům, kteří po nich strašně toužili, ale neměli na ně, takže jsem si vydělal vlastně víc jak půlku na to moje nové a drahé jo-jo.

 

Já si všecko musím kupovat sám. Naši vůbec nejsou jako řečtí rodiče, kteří svým dětem koupí všecko. Docela mě to štve, ale oni říkají, že ze mě nebude spratek, tak se tvářím, jako že to je fakt, že mi dávají něco do života, ale jestli chcete znát pravdu, tak to je podle mě pěkná blbost. Co mi asi tak dávají do života tím, že mi nic nekoupí a na všecko si musím sám vydělat? To jsem teda nějak nepochopil.

 

Připomíná mi to mého řeckého dědu, kterého jsem sice nezažil, ale babička mi vyprávěla, že mého tátu nechtěl posílat na hodiny hudby, protože se mu za to nechtělo platit, a tak tvrdil, že táta nemá hudební sluch. Přitom táta ho má, ale je to jasně zanedbané dítě své doby.

 

Tak jsem si asi rok hrál s jo-jem. Všude a za každých okolností. Na ulici, doma, ve škole o přestávkách, dokonce o vánočních prázdninách v Římě. Pak jsem si jo-jo přivezl do Prahy a ukazoval svému mladšímu bratranci Vikymu, který si ho okamžitě koupil taky. Dospělí jen kroutili hlavou a vůbec nechápali, že takovéhle jo-jo může být tak děsně drahé. Jenže dospělí často vůbec nic nechápou.

 

Jenže náš jo-jový učitel najednou zmizel. Teda nezmizel, jen prostě bydlí strašně daleko a chodí už na lyceum, takže se musí učit a nemá na nás čas, takže mě jo-jo dost přestalo bavit. Teď ho mám schované ve stole a uvažuju, že ho prodám.

 

Michalis, můj spolužák, který propadl v první třídě a teď se mnou chodí na hudební gympl, mi říkal, že by si to jeden jeho kámoš ode mě možná odkoupil. Plácli jsme si, že si jo-jo koupí za šedesát eur. Už jsem se těšil, že mu k tomu prodám tu čepičku za deset a všecky ty nitky taky za deset a budu mít svoje peníze zpátky, protože kvůli té flétně si musím děsně šetřit.

 

A tak ten Michalisův kamarád souhlasil a řekl, že sice nemá tolik peněz pohromadě, ale bude mi každý den dávat tři eura, co mu dávají rodiče na svačinu, takže bych to do dvou měsíců měl mít splacené.

 

Jenže mi je dal asi jednou a pak se vždycky vymluvil, že má hlad, takže si musí koupit svačinu. Tak mám jo-jo a to je mi teď momentálně k ničemu. Až postoupím do druháku, musím to zkusit střelit nějakému prvákovi. Trik ale je pro to ty mladší kluky nadchnout, aby po tom strašně toužili. Tak to si píšu jako úkol číslo jedna, který mě po prázdninách čeká….

 

Pokračování příště.

 

Obrázek kluků s jo-jem kreslila Agáta Lžičařová a ta má zítra patnácté narozeniny, tak í přejeme všecko nejlepší!!!

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Sonja. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *