IV. Kapitola čtvrtá – o řecké škole a proč chci dělat muziku

received_623754841122953

Stará škola

 

Do školy jsem se hrozně těšil. Číst jsem už uměl, tak jsem se těšil na to všecko nové, co tam budeme dělat, protože ve školce už to byla docela nuda.

Dostali jsme takovou hezkou mladou učitelku Eleni. Mně byly ženský zatím dost jedno, ale tahle se mi fakt líbila. Měla krásné blonďaté dlouhé vlasy a nosila takové sukničky a botky jako nějaká panenka. Jak říkám, normálně mě ženský tenkrát nezajímaly, ale tahle se mi libíla, do té doby, než jsem s ní měl první srážku.

 

Nevím, jestli jsem vám říkal, že my tady v Řecku máme letní prázdniny tři měsíce, od půlky črevna do půlky září. To by se nám dalo závidět, ale můžu vás ujistit, že když rodiče pracujou a všichni spolužáci se rozjedou někam na vesnice za příbuznýma, začnou ty prázdniny po čase být trošku nuda. Ještě že u nás doma máme celé léto nějaké návštěvy, které nás berou na pláž. I když dříve jsme měli vždycky někoho, kdo se o nás s Artemis staral. Ale to vám povím zase jindy.

 

Každopádně teda prázdniny skončily a mamince skončila letní práce. A ona vždycky na konci září odlétá do Prahy za babičkou a dědečkem. A tak když  jsme byli s Artemis ještě moc malí, aby nás nechala doma jen s tatínkem, brávala nás s sebou.

 

Jenže já už byl tentokrát v první třídě, tak mě musela vzít ze školy. Eleni nebyla vůbec nadšená, že na měsíc vypadnu někam pryč, ale maminka jí řekla, že odjet musíme a že stejně číst i psát už umím. Tak jsem nakonec mohl odjet, ale Eleni se tvářila, jako by snědla citrón  i s kůrou.

 

Když jsem se vrátil z Čech, zjistil jsem, že jsem ve škole o nic moc nepřišel, až na to, že si učitelka oblíbila určité děti a já mezi nima nebyl. Snažil jsem se aspoň dělat si domácí úkoly pečlivě, aby mě začala mít aspoň trošku ráda. Jednou jsem přišel domů ze školy a prosil maminku, ať mi pomůže s úkolem z matiky. A tak jsme začli vyplňovat nějaké stránky v knížce. Docela mě to bavilo, takže jsem nějak nezpozoroval, že jsme udělali o jednu stránku víc, než jsme měli. Málem jsem se rozbrečel, protože jsem měl strach, že bude Eleni naštvaná. Maminka tvrdila, že to tak určitě nebude, že mě naopak pochválí, jenže maminka řecké mentalitě vůbec nerozumí, i když tady žije spoustu let.

 

A tak jsem přišel do školy, řekl jsem Eleni, že jsem omylem udělal jednu stránku navíc, ona mě seřvala, nařídila mi stránku celou vygumovat a musel jsem ji dělat znova s dětma ve třídě. To mě docela naštvalo. Už se mi ani tolik nelíbila, přišlo mi, že vypadá jako Barbína a já Barbíny nikdy rád neměl. Přijdou mi ošklivé, vyhublé a hloupé.

 

A tak  jsem přišel s brekem domů (teď už samozřejmě nebrečím, ale tenkrát jsem byl ještě malý) a maminka se strašně naštvala a šla si to s učitelkou vyřídit. Nevím, co přesně vyřídila, ale výsledek jejího řízení byl ten, že mě učitelka začala úplně  nesnášet a každou chvíli mě fakt prudila. Naštěstí ale po prvním roce odešla a já se těšil na novou učitelku, a doufal, že bude o hodně lepší. Ale nebyla…

 

Druhá Eleni

 

Druhá Eleni byla taková malá a stará učitelka. Možná i o dost starší, než moje máma. Fakt jsem se těšil, že bude dobrá. Ona byla hodná, to se musí nechat, ale mě zase neměla ráda. Já nevím proč. Neřekl bych, že bych nějak výrazně zlobil. To třeba kluci Albánci, co jsme měli ve třídě, fakt zlobili. V naší škole je totiž tak půlka dětí z albánských rodin. Na Korfu jich je celkově strašně moc, protože Albánie je tady nedaleko, koukáme se na ni na protější břeh, takže sem spousta z nich připlula, aby se tu měli lép. Jenže my teď máme v Řecku ekonomickou krizi, to znamená, že lidi nemají práci ani peníze, a tak Albánci říkají, že asi pojedou zase domů, protože tam alespoň život není tak drahý.

 

Albánci v naší škole jsou opravdoví gauneři. Jejich rodiče hodně pracují, aby si vydělali na pohodlný život v Albánii, takže spolu žijí rodiny pohromadě třeba ve dvoupokojovéím bytě. Pak tam je i osm lidí. A ty děti, protože doma nemají moc místa a nikdo na ně nemá čas, už jsou od malička na ulici. Od těch starších se pak učí krást a kouřit. Takže kluci z naší třídy už uměli kouřit ve druhé třídě. Třeťáci už kradli v obchodech. Ale občas se k nim přidají i Řekové, to se musí říct. A taky je fakt, že ne všichni Albánci jsou takoví, ale u nás ve škole je těch zlobbivých opravdu hodně. Na ulici potkáte třeba malé albánské děti na kole ještě v jedenáct hodin večer.

 

V naší třídě kromě Albánců byl ještě jeden kluk, jmenoval se Michalis a byl z trojčat. Jeho dvě sestry chodily o třídu výš,  Michalis původně taky, ale pak k nám v první třídě propadl. Jeho tatínkovi je asi sto let a jeho nejstarší brácha už má ženu a tři děti. Michalis taky hrozně zlobí, pořád leze někam na zeď, utíká ze školy oknem nebo krade propisky.

 

Takže takhle já prostě nezlobím, tak nevím, proč mě Eleni zase neměla ráda. Nejdřív jí vadilo, že pořád zapomínám. To je pravda, zapomínal jsem si úkoly, ale u nás doma zapomínají všichni. Můj dědeček v Praze na zapomínání bere prášky, babička taky všechno zapomíná a moje maminka taky. Ta jednou dokonce zapomněla, kde zaparkovala auto. Takže si myslím, že na to zapomínání mám tak trošku nárok, když to máme v rodině.

 

A tak mi máma dala takový hezký notýsek, kde na přední straně byl obrázek Hradčan a řekla mi, že si tam mám úplně všecko zapisovat. Tady totiž notýsky nikdo nemá, ale v Čechách je to prý ve škole povinné.

 

Tak jsem hrdě nakráčel do školy s notýskem a poctivě si zapisoval všechny úkoly. Jenže Eleni na mě začala řvát, co to dělám. Tak jsem jí vysvětloval, že si zapisuju věci do notýsku, protože zapomínám. Jenže ona řekla, že mi zakazuje, abych si cokoliv psal jinam než do svých knížek. Že prý si mám úkoly v knihách zakroužkovat a pak si projít každou knížku a každý sesšit a úkoly si tam najít.

 

Máma se vytočila do běla a prosila tátu, ať to do školy dojde vyřídit. Jenže můj táta, jak věčně neposlouchá, prohlásil, že jí možná vadí na obálce ty Hradčany, tak ať mi koupí notýsek s Akropolí, a že pak bude všecko v pořádku. Máma si povzdychla a šla do školy sama. Paní učitelka jí tam něco strašně horlivě vykládala, ukazovala na ni prstem, že ne a ne a ne. Pak do ní zas máma něco hučela, až paní učitelka přikývla a maminka mi pak říkala, že můžu notýsek používat. Jenže to stejně nešlo, protože ona nám věci diktovala tak rychle, že si to všichni jen zakroužkovali a já si to nestačil zapisovat. Takže jsem dal notýsek k ledu a pomalu, ale fakt hrozně pomalu, skoro přestal zapomínat. Ale to trvalo ještě pár let.

 

A jak to bylo dál

 

S Eleni jsme si na sebe nakonec docela zvykli, ale až skoro po třech letech. Mezitím dusila ona mě a já ji. Ale dávaly jí pěkně zabrat ty nezvladatelné děti, které kradou a zlobí. Najednou se nám o přestávkách začaly ztrácet věci, bundy, penály a tak. I mně často kluci hrabali v baťohu, což mě děsně štvalo, hlavně proto, že jsem měl od dědečka krásné plnicí pero, které mi chtěli vzít a rozbít. Tady se totiž plnicíma perama nepíše, nikdo je ani nezná. Když jsem ho dostal a začal s ním psát, Eleni mi to zakázala, vůbec nechápu proč, ale začali se o něj zajímat i kluci, takže do týdne měli skoro všichni plnicí pera, protože se jim to zdálo jako cool, jako něco zakázaného. Ale protože s tím se musí umět psát, kluci to rozskřípali a zahodili. Já jsem si ale koupil malý zámeček a tím jsem si svoji školní tašku zamykal.

 

Z ředitelny ale přišlo nařízení, že tedy budeme muset třídu o přestávkách hlídat. Takžde každý den měli službu dva kluci, kteří museli zůstat celý den ve třídě a nesměli ven. Docela slušný vopruz, jak říká moje máma.

 

Mezitím Artemis přinesla ze školky vši a dostali jsme je celá rodina. Já jsem se několik dnů drbal, než jsme na to přišli. Tak nás maminka odvšivila a bylo to zas v pohodě.

 

Když jsem musel takhle zůstávat ve třídě a hlídat, dělal jsem si v tu dobu  úkoly. A dělal jsem si je taky v hodině výtvarky, kdy se paní učitelka šprtala anglická slovíčka do svého kurzu angličtiny a nám řekla, ať si děláme, co chceme. Tak jsem si prostě udělal všechny povinnosti a to naši Eleni šíleně štvalo. Já jsem fakt nechápal proč, takže jsem jí řekl, že na to doma nemám čas a ona si samozřejmě zase pozvala mámu. Asi vám nemusím vysvětlovat, že moje máma už toho všeho měla plné zuby, tak zase šla do školy a ptala se, proč si nesmím dělat úkoly ve třídě. A Eleni jí říkala, že nemám úctu ke škole, že píšu plnicím perem, že si píšu úkoly o přestávce, což se nesmí, a že se drbu v hlavě. A maminka se k ní naklonila strašně blízko, až se dotýkala svýma vlasama jejích, a řekla jí, že ví, že máme všichni vši, i ona sama, a tak Eleni rychle ucukla a řekla jí, že ať si ty úkoly teda píšu dál.

 

To se mi na mojí mámě líbí, že se nedá zastrašit. I když musím přiznat, že mě doma seřvala, že si nevážím školy a učitelů, jenže jak si má člověk vážit někoho, kdo ho furt buzeruje a něco mu zakazuje.

 

Mezitím jsem měl další průšvih s učitelem tělocviku Theodorem. Naše škola je totiž bývalý klášter. Máme takové minitřídičky, kam se vejde maximálně dvanáct dětí a jsme tam namačkaní jak sardinky. Záchody jsou tady turecké, to znamená jen díra v zemi, ale to je tady všude vlastně normální. O přestávce si všechny děti hrají na malinkém dvorku, což je taky naše tělocvična, protože žádnou jinou nemáme. Kdybyste k nám do školy přišli o přestávce, měli byste pocit, že se tam všichni navzájem vraždí. Je tam hrozný hukot, všichni řvou, hrajou fotbal s flaškama od vody a někteří se mlátí hlava nehlava. Nikdo na nás moc nedohlíží, protože učitelé tam na tom dvorku kouří a telefonují nebo se baví mezi sebou.

 

A Theodor, který nám většinou kopne míč a odejde si do kabinetu hrát počítačové hry, se naštval, že jsem nehrál fotbal, ale v hodině tělocviku si povídal se svým kámošem Johnem. Vylítnul na mě a zeptal se mě, jestli mě ten fotbal nebaví, tak jsem popravdě řekl, že nebaví. Tak mi nařídil, ať odejdu do třídy, z čehož jsem se fakticky radoval, aspoň jsem si mohl udělat úkoly a mít tak odpoledne volno. Jenže John mi to záviděl, tak se ho zeptal, jestli může jít taky, a Theodor se šíleně naštval, poslal nás teda oba, ale do školy šla zase jen moje máma, protože ta Johnova, která je Angličanka,  neumí řecky, tak se z toho vždycky vyvlíkne.

 

Řecké prázdniny

 

V Řecku máme spoustu prázdnin a různých dnů volna a svátků a všeho možného. Ale jak už jsem vám říkal, není to vždycky výhoda, protože po nějakém čase se člověk začne nudit. Hlavně, pokud už se ve škole něco naučíte, za tři měsíce těch letních to úplně spolehlivě zapomenete. Ty letní jsou tak strašně dlouhé proto, že tady je hrozné horko a to se vážně nedá sedět ve třídě a na něco se soustředit.

 

Moje máma v létě pracuje a stará se o turisty a táta je doktor, takže jsou v jednom kuse pryč. Takže když jsem byl malý, a pak když se narodila moje ségra Artemis, bydlel u nás přes léto vždycky někdo, kdo se o nás staral.

 

Většinou to byly nějaké mladé holky z Moravy, které si tady udělaly prázndiny. Já si na ně moc nepamatuju, protože jsem byl vážně ještě mimino. Na jednu si ale pamatuju. Jmenovala se Alena a jednoho dne mě vzala ven, sedla si se mnou do nějaké venkovní kavárny a tam mě asi tři hodiny krmila zmrzlinou. Tolik zmrzlin jsem neměl snad za celý život. Při tom mi povídala pohádky, takže to bylo docela fajn, ale já ji moc rád neměl, protože byla tlustá a často na mě křičela. Najednou mě rychle chytla za ruku a přivedla domů, kde na ni čekal táta, který na ni řval anglicky „out, out“, což zmanená ven, to si budu pamatovat celý život. A pak od nás odešla a přišla strašně prima slečna, která se jmenovala Zuzka. Až později jsem se dozvěděl, že mě Alena unesla a schovávala se se mnou a že nás hledali policajti. Páni, to kdybych věděl tenkrát, tak bych si to užil ještě víc. Vždyť já jsem byl jak herec v nějaké detektivce!

 

Pak k nám začali jezdit kluci, Kuba s Matějem. Ti byli strašně fajn. Pořád si s náma hráli. Matěj mě naučil bezvadně hrát šachy a Kuba zase kreslit. Matěj hrál parádně na housle a na klavír a mně se strašně líbilo, jak si vymýšlí různé melodie. Tenkrát jsme skoro každý večer seděli, máma hrála na kytaru, Matěj na housle a my ostatní jsme zpívali a já jsem si říkal, že se taky chci takhle naučit hrát na nějaký nástroj. To už jsem chodil na piano k jedné prastaré paní, které mohlo být nejmíň sto let, neli ještě víc. Vůbec bych se nedivil, kdyby jí bylo klidně dvě stě. Ze začátku byla milá a dávala mi noty s barevnýma panáčkama a čokolády, ale pak mě začala sttrašně tyranizovat, takže jsem začal piano nesnášet. Ale nechtěl jsem se odhlásit, protože jsme měl strach, aby neumřela.

 

Pak jsem ale viděl Matěje, jak hraje na ulici na housle za peníze. Jednou si za hodinu, než na něj nějaký blbec zavolal policajty, vydělal asi padesát eur. Takže to mi přišlo jako o dost výhodnější kšeft, než prodávat vlaštovky  po deseti centech. Tak jsem si říkal,  že bych měl taky začít hrát na něco, co se dá s sebou nosit, piáno je v tomhle ohledu dost nepraktické. A tak jsem začal hrát na příčnou flétnu. Totiž, to bylo tak…

 

 

… pokračování příště

Obrázek kreslila Agáta Lžičařová

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Sonja. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

3 komentáře u „IV. Kapitola čtvrtá – o řecké škole a proč chci dělat muziku

  1. Milý Poseidone, máš to ale trápení s těmi učitelkami!!! Alespoň budeš do života odolnější a zocelený vůči takovým „můrám“ jako jsou tvé učitelky. Protože takových, bohužel, potkáš v životě ještě hááfo. Ale neboj, těch prima lidiček je naštěstí víc!!!!
    Pozdravuj doma a těším se na příště 🙂
    Alena

  2. To je skoro smutný povídání. Ale moc tomu rozumím, Poseidone. I moje dcera Pája měla v první třídě (až do pátý) hroznou úču, která jí sypala do hlavy, že je nemožná a v životě nic nedokáže. Tak se rozhodla, až bude mít ten bakalářský titul na papíře (udělala Bc. letos 14.6.), tak za milou paní učitelkou zajde a omlátí jí ho o hlavu (přehání:-) …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *