Bóža VI.

Před Vánocemi jsme si s Bóžou vyměnili jen pár vzkazů na facebooku:

„ Ahoj. Tak já jsem se vrátil zpátky. Byl jsem na CT a dopadlo to špatně. Mám plné tělo nádorů, mám to už i na plicích a játrech. Hned mě hospitalizovali odebrali vodu z plic, protože jsem měl bolesti. Tak nevím, asi to taky nějak nezvládnu ..“

To jsem tedy nečekala…

„Teď jsem navíc oblblej, protože mi dali injekci morfinu. Budu dál bojovat, to je jasný a v koutku duše čekat na zázrak. Jsem ale moc rád, že jsem tě i s Ester poznal. Ukrajina byla docela fajn, ale nedokázal jsem ji moc užít, protože jsem měl už bolesti. Dneska je vlastně první den po dlouhé době, co nemám bolesti.Dali mi ale nějaký lék na místo chemoterapie, a zase pro změnu pořád bliju.“:-)

„Promiň, že píšu nic moc pozitivní informace, ale zase mě pomáhá se vypsat. Ale psychicky na to nejsem nějak špatně, kdyby vlastně ně nebylo pořád na zvracení, tak by to bylo ok. Jednou o mně můžeš napsat příběh.“

To jsem mu slíbila.

A pak už se ale Bóža neozýval. Po Éjině smrti jsem mu poslala SMS a Bóža odpověděl, že leží v nemocnici a právě mluvil s docentkou Tesařovou. O té jsme se bavili už dřív. Byla to v posledních měsících onkoložka mé sestry, velká odbornice, která se úplně zhrozila, když zjistila, jak ségru na Bulovce zanedbali.

Pak mi poslal další SMS, že se má fajn, ale jestli se nestane zázrak, tak směřuje za Ester. Odepsala jsem mu, že kdyby se to stalo, ať ji pozdravuje a vyřídí, že ji mám ráda.

Pak jsme odjeli s rodinou do Istanbulu. Původně jsme se tam právě s Éjou a její rodinou měli sejít, jenže to dopadlo, jak to dopadlo. Bóža mi posílal smsky a psal mi, že mu to pomáhá, že jsem hodně empatická. Slíbila jsem, že až přijedu do Řecka, zavoláme si, a že až pojedu do Prahy na rozloučení s Éjou, stavím se za ním v nemocnici na Karláku. Jenže on už mi nikdy neodpověděl. Mojí návštěvy už se nedočkal…

A já teď přemýšlím, že jsem sice slíbila, že o něm napíšu, ale že by neměl ten příběh končit takhle strašně smutně.

A až teď, téměř po roce, jsem si uvědomila, že vlastně to, co je špatný nebo dobrý konec, je strašně realitvní. Smrt totiž možná žádný špatný konec neznamená, akorát to my v tuhle chvíli můžeme jen těžko pochopit. A tak nebudu filozofovat nad tím, co je nebo není po smrti, ale zkusím jen trochu shrnout to pozitivní, co jsem v tomhle příběhu našla:

Setkání s Bóžou mi přineslo nezapomenutelný zážitek, naučilo mě přemýšlet o životě a smrti. Setkala jsem se potom v Praze místo Bóži s jeho bratrem, se kterým jsme vedli několik hodin tak intenzivního krásného rozhovoru, jako bychom se znali už léta. A taky jsme si řekli o tajemství praskajících žárovek, a to bylo možná pro nás oba to nejcennější. Ale o tom vám napíšu až jindy.

Teď přeji hezké Vánoce vám všem, co jste můj příběh dočetli až sem.

A té mé milované partičce tam nahoře, se kterou od loňska nemůžu být – Éje, Bóžovi a mojí kamarádce Silvii- posílám své pozdravy a ty nejkrásnější vzpomínky…

 

KONEC

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Sonja. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

9 komentářů u „Bóža VI.

  1. Ano, Pájo – Sonjo, ještě rozluštíme mnohá tajemství, ať tady nebo tam … Já třeba přijdu na to, co tak moc trápilo mojí maminku, že tu rakovinu dostala, 5 let s ní bojovala a v 52 letech zemřela. Ale vzpomínám na ni s pokojem v srdci, sejdeme se.

  2. Nuli, to mas pravdu. ja nevim, jestli je ta teorie spravna, ze ty nemoci jsou vylozene psychickeho puvodu. Kdovi. Ale at je to jak je to, trapit bychom se nemeli. A ja taky verim, ze se s tou prima partickou sejdeme:) hezke Vanoce!

  3. Jsem tuhle story zase objevil trochu později, ale alespoň jsem nemusel čekat na pokračování:-). Zase jsem si uvědomil jak může být život krátkej a jak je nutný užít si každý den a nedělat co nechci. Pro tu paní co se vyléčila možná nejpřínosnější bylo, že jí doktoři neřekli jak je to vážný. Naše babi na tom byla podobně – neřekli jsme jí o tom a byla s náma snad dva roky přestože její diagnóza byla taky tak dva měsíce – chemoterapii už jí doktoři ani nenabídli. Jinak Bóža byl frajer jak statečně se s tím pral a jak si snažil držet optimismus až do konce – fakt smekám. A Tobě Pavli děkuju za tenhle příběh.

  4. Před pár dny mi umřela kamarádka. Často jsme se nevídaly, v poslední době, ale za dob středoškolských let jsme se společnou partou přátel jezdili na čundry a scházeli se v hospůdkách. Můj poslední kontakt s ní byl v prosinci loňského roku, kdy mi psala, že má rakovinu vaječníků a zřejmě metastásy v močovém měchýři a kdovíkde ještě…..
    Teď ve středu měla pohřeb a já pořád přemýšlím o tom, jaké jsou ty poslední okamžiky před smrtí. Vidí člověk světlo na konci tunelu? Je nebe? Nebo prostě nastane buněčná smrt a je všemu konec? A jak se asi ti lidé cítí. Jestli příjde smíření nebo jestli mají strach….

    Byla stejně stará jako já (skoro 29), tak si tak říkám, že fakt nevíme dne ani hodiny a každej to má někde předepsaný jinak. A i přesto, že tyhle okamžiky jsou ty z nejsmutnějších, měli bychom si z nich brát ponaučení. Vykašlat se na všechny žabomyší války, zbytečný stresy „jestlijátozítravšechnostihnu“ a nic nebrat jako samozřejmost. Mít radost z toho, že zpávají ptáčcí, že se zelená listí a kvete šeřík. Protože fakt nikdy nevíme, jak dlouho budeme mít tu možnost se na to dívat a cítit tu vůni….

  5. Naše mamka umřela ve 39, my byly se ségrou v pubertě, tedy já zrovna uprostřed maturit. Dnes su o 5 let starší než ona tehdy, zvláštní ohlédnutí. Takže zdravím též do převzácné party!

Napsat komentář: petra Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *