Ve vinárně

Teda ta Praha, to je fakt nářez. Nádhernej podzim vyzývá k pivním seancím všude a vždycky. Nedávno jsem vyrazila s pár kámošema na lodičky na Vltavu, kde jsme si udělali luxusní piknik. Připadala jsem si jako turistka nebo spíš jako Alenka v říši divů. Paráda. Pak procházka kolem řeky, všude nějaký hospody, lidi, prostě neskutečný. To je to, po čem se mi v cizině stejská. Tahle pražská pohoda.

Ovšem nejlepší večírek jsem zažila včera. Daly jsme si s kámoškou Lindou sraz U starý studny. To je taková prima vinárna na Malý straně. Já sice v Praze víno spíš nepiju, ale Linda zas nepije pivo, a já vlastně piju všecko, takže je to fuk. Mezitím zavolal kamarád Karel, jestli nejdu do hospody, tak jsem řekla, že už v jedný jsem a jestli chce, ať dorazí. Taky dorazil další kámoš Kuba a Lindy kamarád Milan, a tak jsme si začli víno místo po sklenkách objednávat po karafách. Najednou do vinárny přišli dva chlapíci, který vypadali jak typický poslanci ze Sněmovní. Fakt hnus. Tesilový saka a kalhoty a kravaty, kufříky, takovej celkem buranskej komunistickej vzhled, věk okolo padesátky. Už už jsem se chystala něco říct, když tu se k nim přiřítil Milan a začal se s nima mohutně zdravit a sesouvat stoly. Polekaně jsem se koukla na Lindu, ale tý už bylo všechno tak nějak jedno.

Chtěla jsem ukázat, jak jsem tolerantní i k týpkům tohohle druhu, tak jsem se s nima začla bavit a voni prej, že si přišli nechat podepsat lahve Pineau vod majitele a výrobce tohohle nápoje pana Payrota, kterej tam prej má přijít. Zrovna jdou totiž z nějakýho semináře o tomhle drinku, tak si hnedka zakoupili pár pěkně mastnejch lahví a ty jim prej teda ten Francouz podepíše. Oba dva měli výraznej ostravskej přízvuk, tak jsem se s nima raději začla bavit o Moravě, za kterou se oba tak trošku styděli a nebylo jim vůbec příjemný, že jsem odkryla jejich původ.

Pak najednou přišel klasickej Francouz, tak okolo čtyřicítky, s nějakou slečnou a usadili se ke stolu. Čekala jsem, co si dá, že bych si dala to samý. Ale furt si nějak nic nedával. Tak jsem na něj francouzsky zavolala: „Halo, pane Payrote, jak se máte?“ Koukal chvilku dost zmateně a pak přišel k nám a na moment jsme se bavili. Říkala jsem mu, že čekám, co si dá, abych si to dala taky, a von že to svý Pineau z roku raz dva, který tam měli asi za 360 korun za skleničku. Usoudila jsem, že von za to asi nezaplatí, na rozdíl ode mně, a nechala to plavat. Nehledě na to, že mi tenhle sladkodivnej drink stejně nechutná.

Se svojí mizernou fráninou jsem ale udělala dojem na celej stůl, protože mezi slepejma jednookej král, že jo.

Pak se tihle dva kravaťáci zvedli a šli s těma flaškama fakt k tomu Payrotovu stolu, což mě přišlo úplně úděsný, a takovou šílenou angličtinou s ním konverzovali, jak jim ten lepivej drink strašně chutná a jak ho obdivujou a pak mu strkali ty flašky k podpisu.

Když ji Payrot asi po půl hoďce ukázal svou míru znudění tím, že zívnul, čímž mě fakt rozesmál, kravaťáci si řekli o účet a začali vytahovat nějaký mince z peneženky, že kdyby je člověk potkal na ulici, dal by jim pěťak.

Když konečně odešli, vyprávěl nám Milan, že tohle jsou nějaký český milionáři, který vydělávaj kolem deseti miliónů měsíčně a že ten jeden je prej strašně fajn. Uf. Každej má ale jinou představu o tom, co je fajn.

A ty flašky prej sbíraj s podpisem proto, aby mohli bejt členama nějakýho šílenýho pražskýho snob klubu, kde se platí členství sto padesát táců ročně, a tam si pak ty svý koňaky a pineau s podpisama vyměňujou.

Úžasný

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Sonja. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

4 komentáře u „Ve vinárně

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *