Zašlý lásky

Nerada uklízím. Ale když už se do toho dám, docela mě baví probírat se starejma krámama. Včera jsem si takhle potřebovala uklidit stůl. Nakonec mi dvě předpokládaný hodinky zabraly celej den.

Škoda, že jsem spoustu dopisů v minulosti vyhodila. Nějak mě nenapadlo, že by mě kdy mohlo bavit probírat se zašlejma emocema.

No a teď najednou nacházim dopisy, který mi psali spolužáci do nemocnice: vode všech obrázky, nějaký šílený kresbičky sedmiletejch dětí a k tomu třeba hlášky typu: -ahoj Sonjinko, už se my po tobje stíská. Janička Šílová.-

Pak takovej děsnej čtyřkař Ruda: – Nazdar Tuháčková, už nám tu chibíš, pani učitelka říkala že ti to máme napsat. Ve škole teť probýráme samohláski. Tuháčková uzdraf se. Ruda.-

Pak jsem tam našla dopis jednomu spolužákovi, Markovi, kterej jsem psala v první třídě a kterej mi zabavila máma, protože si ho chtěla schovat na památku: -Milý Marku, moc se mi líbíš a miluju tě. Nemisli si, že mám nějakýho jinýho kluka. Doufám, že ty nemáš jinou holku. Nakreslím ti obrázek. Ahoj Marku, odepiš. Piš piš piš nebo tě sežere myš. Sonja

Pak jsem se probírala stohy básniček a povídek, který jsem psávala po celou dobu svýho dětství a dospívání. Narazila jsem na pár milostnejch básní určenejch mým četnejm nepřiznanejm láskám, protože, jak jsem si zpětně uvědomila, zamilovávala jsem se poměrně často. Ještě dnes sem tam myslím na svý  prošlý lásky, co asi dělaj a jak se maj. Pravidelně jsem se zabouchávala do kluků, který uměli hrát na kytaru, který dovedli vyrábět něco ze dřeva anebo byli nějak oduševnělý. Vlastně si dodnes myslim, že jsem v tomhle ohledu měla docela dobrej vkus. Proč to ale nikdy neklaplo? Buď jsem byla malá holka zamilovaná do dvacetiletýho starce nebo, když už jsem byla na gymplu a zamilovala se do mě nějaká z mejch vyhlídnutejch obětí, přestala jsem mít okamžitě zájem a začala na chlapci vidět něco zápornýho, co mi předtím vůbec nevadilo. Ale možná ten největší problém byl, že jsem se zamilovávala do kluků který mě nechtěli a do mě zas byli zamilovaný ti, který jsem nechtěla já.

Probírám se stohama papírů, poznámek a dopisů a přemejšlim, jestli jsem vůbec stvořená pro párový soužití. Ač jsem společenská, jsem děsnej solitér, a fakt, že už jsem skoro dvanáct let vdaná a mám dvě děti, považuju víceméně za zázrak.

A na závěr absolutně nic neříkajícího blogu jednu básničku, kterou jsem napsala v 16 letech:

Šedá tma a šedý světlo

Šedý lidi, šedý šero

Šedá je bílá a černá

Chci ti bejt do smrti věrná

Slunce, moře a písečná pláž

Do bronzova vopálený lidi

Bronzový ženy na nohách muších

A šero v duších