Vzpomínky na mládí II.

Konec utrpení..

Stanici metra na Victoria station znám tak dobře, jako nikdo jinej. Trčela jsem tam celkem snad čtyři hodiny. Když už jsem šla telefonovat potřetí, zželelo se mě dozorčího nahoře /to mi poradil ten černošskej dozorčí dole, kterej mi zároveň slíbil pohlídat kufr/ a pustil mě dolů bez zakoupení si nový jízdenky. Roger se furt neozejval. Začala jsem bejt zoufalá. Sedla jsem si na kufr a měla slzy ve vočích a přemejšlela, co budu dělat.

Neskutečný bylo, že v tak obrovským městě, na jedný z hlavních stanic, si mě začali všímat cizí lidi. Nějakej Asiat mi nabízel odvoz autem, kam potřebuju. S díky jsem odmítla. Černoch tmavej jako noc se zajímal, co se mi stalo a pak nabízel, že můžu bejt do zejtřka u něj. Pak nějaká stará Angličanka řekla, že zavolá na policajty. To všechno jsem ale s díky a s brekem odmítla. Pak jsem šla zkusit svoje štěstí ještě jednou. Opět jsem nechala kufr u dozorčího a vyjela po eskalátorech nahoru do vestibulu. Roger konečně zvednul telefon a měl dost naštvanej hlas. Z jeho řeči jsem pochopila, že na mě čekal dvě hodiny na Victorii pod hodinama a já nikde nebyla, tak jel zase zpátky hodinu vlakem, abych se mu kdyžtak mohla dovolat. Prej už volal i na policajty.

Furt jsem nechápala, kde na mě čekal, takže jsem chytla za rukáv první ženskou, která procházela vokolo mě a řekla jí, ať si poslechne v telefonu, kde mám čekat a to místo mi ukáže. Jak jsem záhy zjistila, paní byla Němka a nijak bravurně angličtinu neovládala, ale tenhle úkol zvládla docela s přehledem. Ukázala mi na šipku k vlakovýmu nádraží a tam mi ukázala na peróně obrovský hodiny. Aha!!! Jenže jak jsem měla vědět, že je Victoria taky vlakový nádraží?? Já tam jela metrem a čekala jsem pod hodinama v metru. A Roger čekal pod hodinama na nádraží….

Konec dobrej, všecko dobrý. Po hodině dorazil Roger a já jsem se mu vrhla do náručí. V tu chvíli to byl nejmilejší člověk na světě. Alespoň pro mě v týhle situaci. Roger mě zlehka políbil na tvář a celkem s chladným, avšak ulehčeným výrazem mi vzal kufr a šli jsme spolu k vlaku.

Hned po příjezdu domů odvolal policejní pátrání a zavolal první křesťanský rodině, u který jsem měla bydlet, že mě zejtra přivede. Myslím, že byl docela rád, že se mě zbaví…

A tak jsem se druhej den ocitla u Steadmanů v Kentonu na úplným severu Londýna, jestli se tohle ještě dá nazývat Londýnem.

Klasická vilková čtvrť, jakejch je v Anglii hafo. Steadmanovi měli pěknej domeček se zahrádkou kousek od mostu, kterej vedl nad kolejištěm. Hezky mě přijali, maminka rodiny, Christine, zrovna vařila večeři. Bylo kolem šestý večer a zrovna přišel domů její manžel Dennis a dcery Alison s Marylin, který tenkrát chodily už na univerzitu.

Dostali jsme šest kuliček vařenýho hrášku s vařenou brokolicí, dvěma vařenejma bramborama, dvěma vařenejma kapustičkama a asi tri centimetry čtvereční nějakýho masa s omáčkou.

U Steadmanů bydleli v tu dobu zrovna manželé z Novýho Zélandu, doktor Ian s farářkou Jane. Byli tam na půlroční stáži a byli strašně milí. Ostatně jako všichni, ale tenhle anglickej svět byl pro mě tak strašně jinej, nějakej takovej studenej, nevim, jak to nazvat. Fakt, že jsem neuměla anglicky, tu propast ještě víc prohluboval.

Pokračování příště…

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Sonja. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

9 komentářů u „Vzpomínky na mládí II.

  1. hele, tohle je křesťanskejm anglickejm rodinám asi podobný s tím jídlem 🙂
    Ve třinácti letech jsem byla se školou v Anglii v Barnstapleu, byli jsme ubytováni v rodinách, jeden večer moje rodina něco měla a host-father Roy mě nemohl vyzvednout, šla jsem tedy na večeři k jejich známým, u kterých byla jedna moje spolužačka. před jídlem se modlili a k jídlu byly dvě brambory a témeř průhledný plátek masa a bylo to staršně suchý, nikde ani kapka tuku.

  2. To je skoro stejne jak jsem cekala na sve prvni rande v Brne pod hodinama. tez jsem pobihala jak poblbla po Ceske a nemohla jsem to najit…

  3. Já mám takovej nějakej dojem, že na tom západě vůbec nějak málo jí….asi jak kde, ale já v Itálii zažila to samý, hrstička těstovinek nebo rizota k večeři a když si chce člověk přidat, tak nemá šanci, protože už NIC nezbylo….Všechno přesně odměřený přesně na porcičky.

    Já teda nevim, jestli jenom my jsme tak rozežraná rodina, ale nám většinou něco zbyde.

  4. cheo: prisernej…

    dewberry: nevim, jestli to ma spolecnyho co s krestanstvim, ale me se zda, ze anglicani dost malo ji. oni se ale mozna cpou pres den sendvicema a tak, fakt nevim.

    gugu: a bez mobilu je tohle jeste o dost horsi. a v cizi zemi…

    m.amar: myslim, ze cesi jsou asi dost rozezrany vseobecne. asi proto. naopak v recku se ji zase strasne moc.

  5. To jsem ráda,že jste se nakonec našli! A s tou rozežraností to asi bude pravda, asi jsme takoví, já nemohu zcela dodržovat cukrovkářskou dietu, neb bych umřela hlady! Ona to totiž v podstatě žádná dieta není, jen se prostě skoro nejí …

  6. hm.. tak to nevím, co by moji kluci dělali, oni jsou schopní každej sníst 4 jogurty a 6 rohlíků a pak se dojedí chlebem ve vajíčku se salámem a sýrem .-))(normoš večeře)
    .. já takhle měla rande na Vaňkovce, já nahoře, on dole, ale oba u Tabáku. V mobilu jsme pak měli mírně naštvané hlasy :o))))

  7. chacha, tak ten hlad je presne i jedna z mych hlavnich vzpominek na moji prvni Anglii. Bylo nam 15, vymennej pobyt na gymplu, hladovi vyvijejici se pubertaci….na ceste zpatky jsem hned za nemeckou hranici z prvni budky telefonovala mame, at mi hned zacne varit opravdu VELKOU veceri :)))))a to ani nebyli zadni krestane….

  8. nuli: to bych asi nepřežila..

    alaiva: sláva mobilům..

    L: myslím, že to s křesťanama nemá nic společnýho. asi se takhle málo jí v anglii všude.

Napsat komentář: sonja Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *