Mám svoje bydlení!!

Konečně!!!

Tak jsem se nastěhovala. Alvaro se na mě sice ze začátku tvářil trošku nepřátelsky, ale jeho manželka Egle je fakt super a hnedka za mnou přispěchala s hrncem domácí polívky minestrone. Mňam. To mě strašně potěšilo. Myslím, že po třech dnech Alvaro zjistil, že jsem víc pryč než doma a že si domů nebudu nikoho tahat.

Jeho podmínka totiž zněla: žádní Dominikánci v mým domě! To jsem mu, ač nerada, protože mi to přijde dost rasistický, slíbila. Ne, že bych si chtěla domů tahat jakýkoliv chlapy, ale žít v Dominikánský republice a vytahovat pušku pokaždý, když vidím Dominikánce, mi přijde dost mimo mísu.

Jinak ale jsou voba docela fajn. Alvaro mi dovolil trhat si bazalku u něj na zahradě a Egle mi pořád něco nosí. Jsou to Italové, který žijou tady v Juan Doliu už přes třicet let a vůbec se nevracej do Itálie, takže si myslim, že zřejmě před něčim zdrhaj, jako většina cizinců, co tu žije.

Já jsem se hned po nastěhování vydala do supermarketu v San Pedru de Macorís. Tohle místo už jsme tu popisovala, takže si dokážete představit ten šílenej šrumec. Žádnej obchod jsem ale nemohla najít, takže jsem se na křižovatce zeptala nějakýho policajta. Ten stál a pískal na píšťalku jako o život, ale evidentně ho nikdo neposlouchal, protože prostě dopravu nemohl vůbec ukočírovat. Na chvíli se zamyslel a pak zastavil prvního bosýho mladíka na prskoletu, nařídil mu, ať dá čelem vzad a ukáže mi cestu do supermaerketu. Mladík okamžitě uposlechl a tak jsem se celkem rychle dostala až na místo, kterýmu tu říkaj supermercado…. Dala jsem chlápkovi deset pesos a šla nakoupit.

Supermercado byla hnusná tmavá sámoška, kde měli úplný houby. Všechno zaprášený a špinavý, jakýkoliv „západní“-teda americký produkty byly příšerně předražený a jinak v nabídce hlavně rejže, cizrna a čočka. Hm.

Problém je v tom, že neumim vařit a taky vůbec nevim, jak dlouho tu vlastně budu. Možná jen do konce měsíce, ale možná taky dýl. To se teda pak dost blbě nakupuje. Takže jsem koupila pár flašek vína /pěkně drahý/, to spotřebuju tutově, pár paklíků špaget a nějaký ovoce a zeleninu, máslo a vodu. Výběr sejrů maj nulovej a salámy vypadaj dost jetě, takže to jsem nechtěla riskovat.

Pak jsem jela zase zpátky, ale potřebovala jsem spravit nutně podpatek u bot, který musim nosit k uniformě. Bota se španělsky se řekne zapato, takže jsme našla budku, kde bylo napsáno clínica de zapatos a šla se zeptat, jestli mi to opravěj. Jenže tam seděla mladá Dominikánka, která si znuděně kousala nehty a říkala, že manžel má siestu. Tak jsem si tam prostě sedla na verpánek, půjčila si kladívko a pár hřebíčků, podpatky si přitloukla sama, nechala jí tam dvacet pesos a šla pryč.

Doma jsem si udělala špagety s rajčatama a bazalkou, otevřela flašku vína, sedla si na balkon a přes vysoký, štíhlý palmy pozorovala nádherný azurový moře, který je mnohem hezčí na koukání než na koupání, protože jsou v něm korálový útesy a je tu strašně dlouho mělko. Ale konečně jsem měla skvělej pocit, že jsem někde doma. Fakt parádní, škoda, že tu radost nemůžu s někým sdílet.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Sonja. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

13 komentářů u „Mám svoje bydlení!!

  1. Kdyz jsi zvladla tohle vsechno, tak si urcite poradis i dal (thumbs up! 🙂 Jinak jsem "rada" (no jo, proste jsem, ale zni to divne), ze jsi po civilizovanych zemich zakotvila v takove dire. Hned si rikam, kdyz si te tak nekdy ctu v depresi, ze v Cine je proti tomu fakt krasne 🙂

  2. slávavlastní pokojík. Určitě sě budě dát líp nakoupit na trhu – přinějměnším ta zělěnina a sýry .. to by mi stačilo .. obzvláště v kombinaci s těma dobrýma vínkama :o))

  3. L: to bylo fakt legracni:)

    poke: koukala jsem zatim letmo na tvuj blog. strasne zajimavy. musim pri chvilce volna precist!

    alaiva: jo, mas pravdu, akorat dobry vino je tu fakt necekane drahy. ale zase to je dobra investice:)

    dewberry: presne. melo se to jmenovat autoclinica:) uzdrav si sam…

    vito: ach. cervenam se az za usima…

    wien: kdo byto byl rekl, ze nejzajimavesi na celym mym pobytu v tyhle sileny zemi bude, jak si sama spravuju botky?

    cheorchia: hele, ja tu mozna vo sobe tvorim spatnej vobraz. protoze ja sem o svejch totalnich propadacich nepisu:)) teda vetsinou.

  4. Sonjo, to prece sdilis s nama ty zazitky. Preju si mit Tvou pruraznost a presne tu davku drzosti, ktere se, pokud je ve spravne mire, rika asertivita. Potom bych byla docela jinde. Ja jsem takova ta hodna holcicka, co nekde sedi a boji se zeptat, jestli uz muze vstat 🙁

  5. nuli: potencionalnich kamaradu je vsude spousta, ale ja za chvilku odjizdim a vlastne se mi uz moc ani nechce se s nekym seznamovat.

    zuzi: diky, fotim jako diva, akorat fotky nedavam sem na blog, uz jsem nekolikrat vysvetlovala proc, tak jeste jednou: protoze vlastne nedelam reportaze ze zemi, kde se nachazim, ale pisu svoje pocity a clovek fotkama strasne rychle skouzne k fotoblogu. ja tohle nechci. chci, aby at uz jsem kdekoliv, si lidi moje misto predstavovali tak, jak chtej oni. a me taky. chapes? fotky odtud nebo odjinud najdes prece vsude na netu.

    kharmi: ja jsem taky byla takova, ale snazim se silou vule to zmenit… je to lehci, nez jsem si kdy predstavovala. zkus to taky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *