San Pedro de Macorís
Člověk si asi vopravdu zvykne na všechno. Jediný, na co si prostě ale zvyknout nemůžu, jsou šílený silnice, po kterých se fakt jen stěží dá jezdit.
Potřebuju si nechat vyvolat fotky, tak jedu do nejbližšího ěmsta, právě San Pedra de Macorís. Má asi 3000 obyvatel a od Juan Dolia se nachází asi patnáct kiláků. Poslouhcám si v autě CD Pedra Guerry a ženu si to docela slušnou rychlostí, když tu náhle na poslední chvíli zahlídnu prudce brzdící auta přede mnou. Zabrzdim taky a před sebou vidim obrovitánskou kaluž, která s erozlejvá přes cestu několik metrů. Náklaďákům, který se rozhodnou to projet, voda sahá až po horní okraje obrovských kol. Je mi jasný, že tudy já asi neprojedu. Couvám v jednosměrce a snažím se objet město, což se mi nakonec daří.
V tomhle městečku je šílenej šrumec. Leží na nějaký řece, jejíž jméno neznám, která tady ústí do moře. Všude bordel, prach, smrad. Otlučený starý auta, rozskřípaný kočáry zapřažený za vyhublejma koňma, malý ušmudlaný děti přebíhající silnice a hrající si s vodpadkama. Staříci prodávající u papundeklovejch stolků kousky cukrový třtiny. Takový šopalíčky, který si člověk koupí a pak je cucá. Jsou sladký, pochopitelně, dětem je kupujou rodiče místo lízátek.
Všude na ulicích ale hraje jejich typická hudba Merengue a všichni se tvářej spokojeně. Všímám si, že tady se po ulicích enchodí. Tady se buď stojí a povídá nebo tančí v rytmu Merengue.
Zatímco si nechávám vyvolat fotky, zajdu si do místního baru na pivo. Dřevěná podlaha se propadá a na lednici je nános mastný špíny. Voda se tu prodává v igelitovejch pytlících zavázanejch na uzlík za pár pesos, stačí jen ukousnout rožek pytlíku a žízeň je zažehnána.
Po dvou hodinách vyzvedávám neskutečně drahý, úplně bledý fotky, na kterejch neni skoro nic vidět. Ale v tomhle světě nemá vůbec cenu se hádat. Lidi jsou milí a nemyslej to špatně. Na to už jsem přišla a považuju to tady za jedno z mála pozitiv.
Po cestě zpátky projíždim okolo hotelu „Karibský vzduch“. Je to velá dřevěná stavba s kupou harabudrí na dvoře. Jsem docela dobrodruh a tak by mě zajímalo, jak tam vypadá a kolik stojí pokoj. Ale je mi vedro a má děsnou žízeň, tak to nechávám na jindy.
V Juan Doliu už na mě čeká Marco, snědej Dominikánec, kterej mi pomáhá shánět nějaký bydlení. Prej mám jít s nim. Nasedáme do jeho šílený votřískaný dodávky a Marco mě veze po prašný cestě kousek za letovisko. Tam stojí bílej domek s balkonkama a s upraveným trávníkem. Patří italskýmu páru Alvarovi a Egle, který tu pronajímaj byty.
Chvilku se bavíme, Alvaro mi ukazuje byteček o rozloze snad 18m2, je to prostě koupelna a jeden pokojíček, ve kterým je kuchyňka ve skříni. Sednout si můžu buď do postele nebo na židli na balkon. Je to ale krásný, z balkonu je výhled na moře a hlavně je tu čisto. Domlouváme se, kdy se můžu nastěhovat, ale zdá se mi, jako by Alvaro ten byt nechtěl moc pronajmout. Říká, že jsou teď bez elektřiny a že fungujou hlavně na generátor a pak s emě vyptává, jestli tu někoho mám a jak dlouho tu budu, zdá se mi trošku divnej. Jeho manželka ho ale furt italsky okřikuje, tak vsázim na ni a doufám, že se do konce tejde už konečně přestěhuju.
No, to jsemsama zvědavá, jak to s tím bydlením dopadne. Držím palce. A není to daleko od hotelu, resp. od turistů?
:o)asi viděl mladou holku, tak měl strach, že budeš přoádat mejdany..Ať se daří!
Ti tak strasne zavidim tu Dominikanskou republiku. Jsem totiz vasnivy svatecni kurak doutniku.
Nebo vlastne nezavidim, bych se tam ukourila k smrti.
Hodne stesti se zzivanim a s bydlenim.
Přeju hodně štěstí s bytem:-)
nuli: je a neni, brzy o tom napisu.
alaiva: myslim, zes to trefila presne..
gug: jo? tak vidis, doutniky jsme jeste nezkousela. dik za tip.
m.amar:dik a ja tobe zas s praci na mori:)