a malej trapas v hotelu

Volám nějaký Valentině, na kterou jsem dostala číslo, představuju se a ona se ptá někoho vedle sebe, jestli tam může Sonja z cestovky XXX přespat. Najednou v telefonu slyšim:“Sonja? Z XXX? Ale jo, proč ne?“ Zhluboka jsem si oddychla.

Když ve čtvrtek pak přijíždím do hotelu po šílený cestě z Juan Dolia, dostávám na recepci kartu od pokoje, dálkový ovládání k TV a klíč od trezoru. Najednou an mě někdo volá:“Sonja, Sonja!“ Překvapeně se otočim a vidim kluka, kterej mi připadá povědomej, ale netušim, odkud bych ho mohla znát. Představuje se jako Alex z Tenerife, z hotelu, kde jsem měla před vánocema pár klientů. A neni tam sám, jsou tam s nim dva další, který znám z toho samýho místa. Svět je tak malej. Asi mě tu nechali právě proto, že jim přišlo povědomý moje jméno. Fak síla.

Po příletu prvních klientů se odebírám do hotelu a těším se na několik věcí:

1:že si zapnu TV, od který mám ovládání, 2. na houpací síť, která je umístěna na balkoně s výhledem na moře. 3. Na koupel v obrovský vaně. 4. Na pivo, který je nachystaný v minibaru. 5. Druhej den ráno se konečně vykoupu v moři, zatím jsem to nestíhala.

Televize hraje dost pofidérně a obraz mi kmitá před očima a to v sobě nemám ještě ani jedno pivo.

Venku zase začíná hustě pršet, takže houpací síť nepřipadá v úvahu.

Koupelna smrdí pivem….protože když se vrhám k minibaru, vytahuju žíznivě pivo, ale nemůžu za nic na světě nikde najít otvírák. Od tý doby, co mi zabavili na letišti v Budapešti můj švýcarskej nožík, jsem nahraná. Už už se chystám zničit rohy novýho plastikovýho minibaru, pak si to ale rozmyslím a za neskutečnýho nadávání v ukrajinštině zkouším jiný způsoby. Zuby raději vynechávám.

Vůbec nemůžu najít žádný ostrý hrany. Všecko je tu dokulata. Zkoušim zapalovač, to nejde, málem zlomim klíč od auta i od trezoru, ale zase nic a žízeň se stupňuje. Rozhodnu se obětovat láhev Fanty. Otevřu prostě lahev o lahev. Protože mě napadá, že by pivo mohlo začít pěnit, odebírám se raději do koupelny. Tam provádim zákrok nad umyvadlem a najednou BUCH! Ozve se rána a láhev s pivem se rozlítne po nejrůznějších místech v koupělně… Nechápu, proč se raději nerozbila Fanta, když jsme ji vzala jako obeť. Snažim se sesbírat střepy a utřít krev, která mi kape z prstu do umyvadla. Popadám bílej naškrobenej ručník a vytírám jím podlahu. Pořád se ale nechci vzdát svýho snu o večerní pohodě. A tak volám na recepci a ptám se, kde je otvírák. Nechtěla jsem se projevit jako buran, ale už se stalo, což uvidí uklízečka druhej den, až sem přijde druhej den, takže je to stejně jedno.

„Otvírák je v koupelně na zdi.“ Říká mi pobavenej hlas ze sluchátka. A taky že jo. Nechápu toho, kdo vymyslel fintu umístit otvírák na zeď do koupelny, ale holt, jinej kraj, jinej mrav…. To pivo si nakonec samou únavou ani nevychutnám.

V pátek ráno ráno je z koupelny ještě pořád cejtit pivo. V pokoji mám asi dva centimetry vody, protože celou noc pršelo a hotel má evidentně ještě nějaký nedostatky.

Přebrodím se ke svýmu vlhkýmu batohu, kde mám plavky a jdu si vylepšit náladu k moři. Fantastickej Karibik, co jsem o něm všechno slyšela a četla, je mi dokonce úplně jedno, že se má každou chvíli zase rozpršet.

Přicházim na rozbagrovanou pláž plnou řas. Nerada bych se nechala přejet bagrem, a tak se ubírám zpátky. Nojo, hotel prostě ještě neni dostavěnej. To jsem teda zvědavá, jestli tohle všechno můžou do zejtřka, kdy se má otvírat, všechno stihnout….