Smrt na jazyku

…doslova…
Jak vidím, zase jsem dlouho nic nenapsala, protože jsem úplně vyplivnutá z posledních dnů. Kromě toho, že jsem tu měla tolik návštěv, jsem taky samozřejmě pracovala, chodila pozdě spát, vypila hektolitry sangríe a jinejch drinků a tak jsem ráda, že všichni vypadli. Po Silvestru odjeli skoro všichni, až na Holanďana Jeroena, kterej si to tu prodloužil vo dva dny, protože chtěl jet na obhlídku golfovejch hřišť a poptat se tam na práci, zřejmě se mu tady dost zalíbilo.

Večer jsme byli vždycky ještě někde na jídle /ztloustla jsem asi 3kg-achjo/ a Jeroen mi vyprávěl různý svoje vtipně dekadentní historky, že jsme nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Von je takovej nešťastník. Pak jsem se bavili vo tom,jakej máme strach ze smrti různejch svejch blízkejch lidí a o dalších temnejch tématech. Trošku se bojim, jestli se sem na Tenerife nechce přestěhovat kvůli mně. No, ale to je jeho problém, já tu asi stejně zas tak moc dlouho nebudu.

Když konečně vodjížděl, koupil mi kytku a napsal mi takovej strašně sentimentální dopis na rozloučenou, kterej jsem si měla přečíst až při cestě z letiště. Asi mě chtěl rozbrečet, což se mu celkem dobře podařilo.

Mezitím, co už jsou všichni pryč, se mi stala taková věc: jeden večer jsem šla do Pakalolo, toho kubánskýho baru, protože mě tam pozval Herbert, to je rakouskej kolega vod Neckermanna, jenže tam byli taky Michael se Stevem, to jsou ti Holanďani, co tu mají tu restauraci. Vlastně jsem nevěděla, s kým se teda mám vlastně bavit, protože Holanďani se blbě koukali na Herberta a von zas na ně, tak jsem se na všechny vykašlala a bavila se na baru s Marií Carmen, která mě seznámila s takovým jedním týpkem Nikem.

Kluk, o něco starší než já, kterej mi říkal, že je poloviční Ital a poloviční Němec, rodiče jeho tatínka byli Ir a Lietevka. Hmmm. Zajímavý. Říkal mi, že surfuje na takovým tom prkně bez plachty, jen na vlnách, což jsem vždycky strašně chtěla vyzkoušet a tak mi hnedka nabídnul, že mě to druhej den naučí.

Mike se Stevem a Herbertem se mezitím dali do řeči a byli na mě všichni docela naštvaný, že se s nima nebavim. Jenže já se rozhodla, že už budu dělat jen to, co baví mě. Na Silvestra jsme se snažila furt všem podřizovat a stejně to nikomu nepřišlo vhod a ještě jsem si to neužila ani já sama. Takže na všecky kašlu.

Druhej den jsme se teda s Nikem sešli na pláži, byly šílený vlny a já měla docela strach. Von mě začal učit, že první si to prkno musím přivázat k noze, aby mi nevodplavalo a pak si na něj lehnout a vstát, až když přichází vlna. Je to docela složitý. Na pohled to vypadá ale jako hračka.

Tak jsme to zkoušela a zkoušela, asi dvakrát se mi podařilo si stoupnout, ale potom jsem spadla a byla už úplně vyčerpaná. Vlny byly fakt ohromný a hnaly mě na takovej útes, kterej se strašně přibližoval a já plavala proti proudu jako šílená, ale mě to pořád hnalo dál na ten útes, takže jsme měla pocit, že ještě tak tři vlny a roztříští me to vo skálu. Kdyby se šlo ve studeným moři zapotit, tak by se to asi stalo mě. Začala jsme mít panickou hrůzu ze smrti, z toho, že mě to smete, neměla jsme už žádnou sílu a volat o pomoc bylo zbytečný, protože to přes hučení moře nemohl absolutně nikdo slyšet. Koutkem oka jsem viděla Nika, jak se na pláži s někým baví, ale nevidí mě. Začala jsem se modlit, ale moc šancí jsem v tom neviděla. Pak se ale stalo něco neuvěřitelnýho. Čirou náhodou mě uviděl malej, snad dvanáctiletej kluk, kterej tam bezvadně surfoval, připlaval ke mě na prkně a stahnul mě z toho proudu, takže jsme mohla doplavat na břeh. Pak hned zas ujel, takže jsem se ani nezmohla na díky.

Bylo mi hrozně, plivala jsem vodu všude kolem sebe a strašně se klepala zimou a strachem. Nik hned ke mě přišel a ptal se, co se stalo, jenže já nebyla schopná kloudný odpovědi a tak jsem se oblíkla a běžela domů, kde jsem z toho stresu a slaný vody asi hodinu zvracela.

Jestli jsem si teda doteď nebyla jistá, že Bůh existuje, tak teď už teda vo jeho existenci nemám nejmenších pochyb…..

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Sonja. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

11 komentářů u „Smrt na jazyku

  1. To byl ten Tvuj andel ten kluk na prkne. Tvuj ucitel surfovani by zaslouzil par facek, vystavil Te takovemu nebezpeci a jeste si ani nevsiml, ze tam polykas andeliky.
    Mne take trvalo dlouho, nez jsem prisla na to, ze vsem se zavdecit nemuzu, at delam cokoli a zacala jsem trochu myslet vic myslet na sebe a na svoje potreby a pocity.

  2. uf, tohle je drsná story…a já nemám ráda lidi, co se jmenují Nik(o), mám taky s jedním zkušenost (ale ne tak tragickou). takže radši už na surf nelez a surfuj radši jen na compu, páč by tě byla škoda.

  3. To mi pripomelo jeden vtipek,kdy chce Farar zjistit,zda existuje Buh.Tak si vleze do baziny a za cne se potapet,jedou kolem Hasici,ale on se schova.Znovu jedou kolem Hasici,ale on ceka na Boha.Utopi se.Stoji v nebi pred Bohem a rika mu“Jsem si myslel Pane,ze mi prijdes na pomoc,ted jsem mrtvy“
    A BUH mi rika“ a kdo Ti jako poslal ty Hasice blbecku “ :-))

    Sonjo,Andele existuji,ale ten Tvuj se asi pekne nalítá :oD

  4. L: musi to tak bejt…

    kharmina: no jo, to byl fakt von na tom prkne!!

    dewberry: da se fakt takhle celoplosne rict, ze vsichni nikove jsou pitomci?? ja znam prave jen toho jedinyho a ten asi bude. brzy vo nem napisu.

    cheorcgia: znam a prijde mi fakt pravdivej

    nuli, paja: ja mu to za vinu ani nedavala, ale mate pravdu. kdyz mi pujcilprkno, mel na me davat pozor.

    flamme::))

  5. vždycky jsem si Boha peřdstavoval jako zářící světlo, netušil jsem, že na sebe může brát podobu malého surfaře. halvně ať při tobě stojí dál (i když v něj nevěřím…)

  6. prokopios: taky jsme si to driv myslela jako ty. ted vim, a to je tutac, ze fakt existuje. a jako malej surfar je mi jeste sympatictejsi nez jako vousatej deda na oblacku:)

Napsat komentář: L. Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *