a mám se vůbec na co těšit?

Dneska ráno jsem se probudila a strašně jsem si přála, aby bylo hnusně a pršelo nebo chumelilo, to je fuk. Jednou v životě si něco takovýho přeju, a vono jak naschvál se na mě zvenku směj sluníčko už v tudle nekřesťanskou hodinu.

Dneska totiž vodlítám do Egypta a tak jsem vhůru už vod 5 vod rána, protože už jsem prostě nemohla dospat. Kdyby bylo hnusný počasí, asi by mi to můj vodjezd dost ulehčilo. Jenže takhle tady začíná jaro a já vlastně nevim, jestli se tak trochu nebojim udělat najednou takovej krok do neznáma a letět někam, kde neznám lidi, jazyk, kulturu, prostě zhola nic a uvažuju, jestli by mi nebylo líp v pivní zahrádce na Letný, po který se mi bude strašně stejskat a jestli nejsem blázen, že se vždycky takhle dobrovolně do něčeho namočim.

Vod tý doby, co jsem přijela ze Švýcarska, jsem se potkávala se známejma a samozřejmě s nima furt někde pařila po hospodách, včera jsem na Letný strávila fakt celej den a bylo docela dojemný, kolik lidí se se mnou přišlo rozloučit, aspoň na kus řeči a na pivo a mě najednou začalo bejt strašně líto, že to tu zas všecko nechám a někam vypadnu.

No, ale dost nářků, jak mi řekl včera táta, mám se na to dívat pozitivně, jiný lidi na takovouhle příležitost čekaj roky a já tady najednou fňukám, místo toho, abych jásala.

A tak už teď budu jásat, protože jsem četla v nějaký šarlatánský knize, co mi půjčila moje kámoška, že se člověk musí nabíjet pozitovbní energií a pak jde prej všechno. Tak to zkusim.

V pátek jsem se byla ještě rozloučit v práci. Pan Mikeš mi dal láhev vodky a Petronella mi dala obrovskou cestovní tašku a v tý byla spousta dárečků, vod šampónů, make-upu, hřebenů až po moc pěknou voňavku a na dně byla taková kartička, kde mi píše, že mi moc děkuje a že se jí po mně bude stejskat. Utřela jsem slzu. Mě taky.

Včera mi ještě volal Martin-Holanďan a ptal se mě, jestli to s tim vodjezdem myslim fakt vážně. Jo, myslim, nevim, vo co mu jde.

Peter, můj švýcarskej brácha je docela smutnej, ale když jsme se loučili, řekl, že mi to děsně přeje a že když bude moct, přijede mě navštívit.

No a naši-to je kapitola sama vo sobě. Táta mě slyšel už vod pěti štrachat v pokoji, tak vstal a šel mi ještě v pyžamu udělat snídani. Seděli jsme chvíli úplně sami, zatímco máma ještě spala, a táta mi říkal, ať na sebe dávám pozor, že Egypt neni Evropa a že tam musim bejt trošku obezřetnější. Pak se chystal do práce, ale než vodešel, dal mi do ruky českej překlad Koránu, abych prej se snažila rozumět lidem, který tam žijou a pak mi dal pusu a zaklapl za sebou dveře.

Máma mě dnes vodpoledne poveze na letiště. Ve dvě letím do Londýna a pak z Londýna do Káhiry, kde budu někde vokolo půlnoci. Vůbec nevim, co si mám vzít s sebou a tak jen vytahuju věci ze skříně a zase je zandávám a jsem celá úplně naměkko. Snad tuhle cestu přežiju. Držte mi palce a pokud budu moct, brzy se vozvu. Notebook si sice beru s sebou, ale čert ví, kdy se dostanu v zemi velbloudů vůbec na internet….