Když má člověk tak trochu smůlu na lásku

a štěstí na šéfovou

Rozlouční s Martinem bylo nakonec docela veselý. Šli jsme spolu na večeři a pak ještě do baru a docela jsme se nasmáli, asi proto, abychom voba zahnali chmury z jeho vodjezdu. Pak chtěl jít Martin domů, protože musel do Budapešti druhej den svým autem a chtěl tam bejt dřív, než dojedou stěhováci. No a tak jsme se prostě jen vobjali a políbili, jako by to bylo louční jen na chvilku a já jsem vodešla domů.

Doma jsem nemohla moc spát. Napadlo mě, že jsme se vlastně na ničem nedohodli, žádný sliby typu „budem si psát, volat a budem se navštěvovat“, prostě nic. V práci se mě Petronella s Petrem a panem Mikešem snažili rozveselit, tak mi votevřeli becherovku a celý dopoledne, kdy jsme neměli žádný zákazníky, jsme probírali můj milostnej život, kterej je tak nějak víceméně k ničemu. I když je pravda, že jsme teda v práci docela strašná skvadra-Peter má přítelkyni Yvonne, která dělá ve Vídni, Petronella má bohatýho, vo dost mladšího přítele Angličana, kterej na ni ale nemá vůbec čas, takže se skoro neviděj a pan Mikeš furt shání nějaký lásky po hospodách a žije jen z nevázanejch známostí na jednu až dvě noci.

Celej víkend byl pak Peter u nás na Letný, naši si ho totiž strašně voblíbili, takže mu řekli, že když bude chtít, může u nás klidně trávit soboty a neděle, což Peter taky rád dělá a aspoň to nemá daleko do pivní zahrádky, kam spolu pořád chodíme. Je to bezvadný mít takovýho kámoše. Vždycky jsem si přála bráchu a teď jako bych ho měla.

No a dneska ráno se mi stala dobrá věc: Před chvílí jsem přišla do práce, Petronella už tam seděla a pila svoji ranní kávu a psala si něco na počítači. Hnedka se mě tak ustaraně ptala, jak mi jako je a jestli mi Martin volal a tak. Tak jsem jí říkala, že jo, že mi sice furt volá, ale já na to telefonování nějak nejsem, prostě vůbec nevim, co mám říkat a pak je to takový trapný. A taky že nevim, jak dlouho nám tenhle telefonní románek vydrží. A vona na to, že prej by mě vod středy do neděle potřebovala poslat na služební cestu-do Budapešti!!!

Já na ni tak trochu nechápavě koukala, jak to jako myslí a vona řekla, že jo, že potřebuje, abych se rozhlídla po městě, mrkla se, jak je mi to sympatický a jestli tam jsou dobrý lidi a dobrý jídlo a pití a že když jo, tak by tam třeba časem votevřela pobočku. Anebo taky ne, ale že ji to prostě zajímá. Pak mi řekla, že mi zejtra dá letenky a potvrzení rezervace v nějakým hotelu a ať prej hlavně vobejdu co nejvíc restaurací a barů, ať jí můžu vo všem poreferovat a nechám si dát účtenky, že si to dá do nákladů. Já se ještě teď štípu do ruky, abych se přesvědčila vo tom, že se mi to nezdá. Vona si prostě pro mě něco takovýho vymyslela, abych nebyla smutná a aby mi nebylo blbý to přijmout. Takže pozejtří fakt jedu! Jupííííí! Vůbec tomu nemůžu věřit. Akorát nevim, jestli to na Martina vybalit hned, nebo mu udělat překvápko….

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Sonja. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

10 komentářů u „Když má člověk tak trochu smůlu na lásku

  1. L: jo, uz jsem dlouho nikde nebyla:)

    lenka, leni, asperia: jeste nevim, zatim jsem to nerekla. mozna reknu tesne pred odjezdem.

    paja-ostrovanka: petronella je proste neskutecna! ona ma sileny napady a to je na ni tak bezva.

Napsat komentář: paja-ostrovanka Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *