Na jak dlouho asi?
Naši se maj ve středu vracet z Ukrajiny a já jak jsem tu teď těch pár dní byla sama, všechno na mě začalo strašně dolejhat a já se rozhodla, že odjedu do tý Anglie. Dřív, než se vrátěj. Aby ze mě už nemuseli mít nervy a měli konečně klid, protože já jim fakt akorát přidělávám vrásky.
Napsala jsem Williamovi, že bych teda ráda přijela a von mi včera mailem poslal letenku! Vůbec nevim, jaktože je na mě tak strašně hodnej. Prostě se vo tom vůbec nebavil a já dneska v deset večer letim do Londýna!
Začala jsem si balit jako divá. Vůbec netušim, na jak dlouho tam vlastně jedu a co tam budu dělat, co si mám s sebou vzít. Napsala jsem si takovej seznam a beru si prostě vode všeho něco, ale jsem z toho pekelně nervozní. Hlavní je samozřejmě můj laptop.
Pustila jsem si tátovy Grateful Dead, je to parádní muzika, která mi strašně připomíná moje dětství. Sedim ve svým pokojíku a je mi hrozně divně. Vlastně je mi docela do breku, že mi skončilo dětství a že nejsem schopná přejít do dospělýho života. Furt jen dělám nějaký kraviny a tím trápim lidi vokolo sebe.
Přemejšlim, co napsat našim jako dopis na rozloučenou. Jak jim to mám všechno vysvětlit, že jsem tak náhle vodjela. Chvilkama balim, chvilkama bulim. Už jen několik hodin a budu pryč. Daleko vod mejch úžasnejch rodičů a vod mý skvělý ségry /i když je vobčas fakt kráva/. Jedu někam, kde prostě nikoho neznám.
Na chvíli se jdu ještě projít po Letný. V Zámečku si dávám poslední pivo a koukám na panorama Prahy. Nejkrásnější místo na světě. Bude se mi strašně stejskat.
Nakonec píšu našim tenhle dopis:
Maminko, tatínku a Táňo,
Je mi strašně líto, že jsem Vás v poslední době tolik zarmoutila. Odjíždím do Londýna, budu se tam snažit najít si nějakou práci a vypilovat angličtinu a hlavně-trošku popřemejšlet, jak chci dál naložit se svým životem. Budete mi strašně chybět. Mám vás ráda. Brzy se ozvu. Promiňte mi všechno, Vaše, S.
Pak jsem ještě projela svůj diář a přemejšlela, jestli mám někomu zavolat a rozloučit se. Nakonec jsem ale zjistila, že nemám náladu se vůbec s nikým vidět a nic vysvětlovat.
Rozhodla jsem se, že ve zbylým čase ještě vygruntuju celej byt, ať maj na mě aspoň naši nějaký pozitovní vzpomínky, až dorazej. Jo, dobrej nápad. To teď udělám.
Je mi strašně těžko u srdce. Držte mi palce.
Ty jo Soni ja ziram,opravdu si udelala dobry krok, neboj a vubec jak premyslis, uz to je podle me rozumne, i ten dopis si napsala strucne a akorat, uklid, zadne dramaticke louceni vysvetlovani pratelum, no musim rict, ze sem rada, ze ti to tak jde 😉 A William vypada zatim vpohode, samozrejme jet s „ocima na stopkach“ a kdyz uz tam nikoho neznas, vem si aspon kontakt na spoon, ze jo spoon? Drzim moooc palce a stastnou cestu!!!
Šťastnou cestu, pevný nervy a dej na sebe pozor!
Tak to ano, ale kdyby bylo nejhůř napiš to sem a někdo tě přijede zachránit.Doufám, že ten W není nejaký prototyp filantropického uchyla.
Držím palce a dobře a v míru se vrať.
Sonjo!ten Londýn Ti ze srdce přeju..
vsem: moc diky, jsem tu, brzy napisu, ale zatim nejak nestiham. je toho strasne moc!!!
Superjo, myslim, ze delas spravne, drzim palce jako vzdy a preju nejakou fajn praci a novy zajimavy lidi a…. proste at je to v pohodeeee 🙂