Mám tu vůbec zůstávat?

Víkend byl naprosto bombastickej. V pátek mě Heide se Silviíí opravdu vzaly na večeři. Šly jsme do malý hospůdky u jezírka, jmenuje se Seerose, maj tam takový ty bílý grilovaný klobásky a strašně dobrej salát. Zapily jsme to několika lahvema růžovýho vína a bylo nám fakt dobře. Heide je tak okolo 40 a strašně žere Silvii. Vypadá to, že jsou dobrý kámošky, ale jak se Heide trošku připila, zdálo se mi, že na mě tak trošku žárlí, že jí snad přebírám kámošku nebo co. Ale bylo to fajn.

V sobotu jsem si četla v posteli až do voběda a vodpoledne vyrazila do Frauenfeldu nakupovat. Konečně jsem si po strašně dlouhý době koupila něco na sebe, kalhoty a trička a strašně hezký botky a pak jsem si sedla do venkovní zahrádky na kafe a koukala se na lidi vokolo. Počasí už je sice docela chladný, ale ve svetru se sedět venku dá. Pak začalo krápat, tak jsem si říkala, že nemá cenu jezdit zpátky na motorce, to bych akorát zmokla jako myš a šla jsem teda rovnou do Eisenwerku, kde ještě skoro nikdo nebyl. Tam jsem si dala jeden svařák, protože mi začla bejt zima a najednou se tam vobjevil Igor s nějakou partičkou.

Docela mi zaplesalo srdce, že tam nebudu muset bejt sama. Igor byl taky rád, že mě vidí, hnedka mě všem představil a já zjistila, že se mezi jeho známejma cejtim úplně jako doma. Ani si nepamatuju všechny jména těch kamarádů, ale zaujal mě jeden kluk-Ruedi, takovej hodně sympatickej, hubenej, s brejličkama, říkal, že studuje ekonomku. S tím jsem se v podstatě bavila po zbytek večera, co Igor hrál.

Domů jsem jela až nad ránem, takže jsem celou neděli prospala. Stejně jsem si musela vodpočinout, protože jsem v pondělí ráno měla nastupovat k mládeži.

Ráno v 7 jim nachystat snídani /ještě před příchodem Henriho/, pak vodeslat kluky na minibus, co je sveze do zahradnictví, s holkama třídit prádlo, rozdat jim úkoly, která bude co uklízet a kde pomáhat a mezitím se učit vod svejch starších a zkušenějších kolegyň organizaci práce v tomhle baráku.

Herniho jsem akorát zahlídla u voběda. Tvářila jsem se, že ho nevidim a von taky. Po vobědě ale za mnou přišel a říkal, jestli bych pak nezašla na jedno, že by se mnou potřeboval mluvit. Tak jsem s bušícím srdcem šla. Vůbec jsem nevěděla, co mi bude říkat, ale von byl hrozně milej a strašně se vomlouval, že to v pátek pěkně přestřelil a že si to nemám tak brát, že je mu se mnou v kuchyni dobře a ať se tam příští tejden vrátim. Docela mi spadnul kámen ze srdce, že je to teda mezi náma ok, akorát si budu muset dát pozor, abych mu nevysílala nějaký signály, který si pak blbě vykládá.

Léto tady zřejmě definitivně skončilo. Prší, je hnusně, tma a zima a já uvažuju, jak dlouho tu mám ještě zůstat. V týhle atmosféře mýho mrňavýho navlhlýho pokojíku na mě leze splín a začíná se mi opět krutě stejskat po domově. Jenže do toho zase teď ten Ruedi…. tak nevim. Proč jsem já tak příšerně nerozhodná?