pomalu se loučím

Včera když jsem chtěla začít pracovat, přiběhl ke mně Paul, ten kudrnatej, a začal mi rychle a zmateně cosi vysvětlovat. Mluvil tak překotně a tak strašně koulel vočima, že jsem skoro nic nepochopila, pořád vopakoval něco v tom smyslu, že dneska pracujou jenom největší hajzlové a zrádci. Ještě než zase vodběhl, tak mi došlo, že to je asi nějaká akce za zvýšení platu, a dívala se, jestli vostatní nastoupili na šichtu, a fakt nikde ani živáčka, normálně chlápci rozjeli vzpouru!

Napřed jsem zalezla pod jakousi pergolu s vínem a sledovala, jestli se bude něco dít, ale ani zahradník, ani nikdo jinej se vůbec nevobjevoval. Když jsem vykouřila asi tři cigarety a pořád nic, tak jsem se začala cejtit nějak nepatřičně, jakože vosamělá a pitomá, a pak mě napadlo jít se podívat dopředu před zámek, nejspíš jsou všichni tam a defenestrujou Jeana a celý vedení, nebo tak něco.

Už jak jsem se blížila za roh, bylo mi jasný, že můj vodhad byl správnej, bylo slyšet zpěv nějaký bojový písničky, a když jsem se zahnula, tak jsem viděla dav chlapů před zámkem, úplně mě to vyděsilo, vůbec jsem nevěděla, že je jich taková masa. Voddělil se vod nich Paul, hned jak mě uviděl, tak běžel ke mně, chňapl mě za ruku a táhl mě k vostatním. To se mi moc nelíbilo, jednak nemám ráda, když se mnou někdo manipuluje a už vůbec ne, když mě někam táhne, a jednak jsem si nebyla jistá, co vlastně chtějí. Tak jsem se mu vytrhla, jakože půjdu sama, ale von to bral, jako že bojkoutuju jejich svatý ideály a byl naštvanej, jestli náhodou nejsem zrádce. Přitom se na mě moh vykašlat, protože já tady nejsem chovanec, jen náhodná brigádnice, která stejně po neděli zmizí do sejrárny.

Pak začali skandovat nějaký hesla, zřejmě za větší prachy, a pak dovopravdy vyšel z budovy Jean a začal mluvit, cosi jim vysvětloval, vypadalo to spíš, jako že to nejde, že jim ty vejplaty zvednout nemůže, montoval do toho vobecní radu a nějaký chlapy, zřejmě mecenáše, houby jsem tomu rozuměla, ale nakonec asi řek, že se vo něco pokusí, protože chlápci se zavlnili uspokojením, nějakej maník šel a Jeanovi podal ruku. Pak si všichni ještě zazpívali, a taky začali po mně pokukovat, byla jsem tam jediná ženská, když nepočítám sekretářku, která koukala z vokna. Jean si mě taky všiml a přišel ke mně a řek mi, že Francois má pro mě místo v sejrárně, takže mi chce poděkovat za práci, a ať se stavím na hoře pro peníze.

Tak tahle skončila ta vzpoura. Měla jsem dobrou náladu a šla ještě naposled na kedlubny, poprvé docela ráda.