Na galejích

novinky vod kedluben

Tak tohle je naprosto příšerná práce! Bolej mě ruce, bolej mě nohy, ale úplně ze všeho nejvíc mě bolej záda, to se nedá vydržet! Pleju plevel jak debil, a nejhorší je, že jsem úplně mimo Paříž a nemůžu si hledat nic jinýho, normální práci za normální mzdu. Jsem tu chycená do pasti a nezbejvá, než vzít roha!

Zahradník Paul bude asi na chlapy, není s ním rozumná řeč, žádný finty na něj nezabíraj. Já anglicky, von francouzsky, je to jak hluchej s mrtvým. Kdykoliv na něj promluvím, začne cosi vo zemědělskejch produktech, pochopila jsem, že ho baví hlavně zelí a patizóny, no sranda k popukání. Dívám se do těch jeho modrejch vočí, ale nechává ho to ledově klidným, to mě fakt znervózňuje.

Dneska nás plelo víc, tak to bylo hned lepší, dali mě dohromady se skupinkou takovejch starších chlápků, který se mě pořád něco vyptávali, ale protože anglicky neuměl ani jeden, tak jsem vůbec nepochopila, vo co jim jde. Nakonec jsem začala mluvit česky, vymejšlela si neskutečný ptákoviny a práce rychlej ubíhala.

Po šichtě jsem zašla za Jeanem, abych zjistila, kdy se vobjeví Francois, potřebuju s ním nutně mluvit. Začala jsem totiž spřádat plány, jak se vocaď dostat, zámeček je sice nádhernej, ale já jsem člověk městskej, typ kavárenskej povaleč… Na kedlubny prostě nejsem, asi vůbec na žádnou manuální práci, tak jsem si umanula, že mi Francois musí najít něco jinýho, a hlavně v Paříži, ne na venkově. Jean hned poznal, co se mi honí hlavou, ptal se, jak se mi u nich líbí a říkal, že si zvyknu, že to bude lepší, jenomže já mu vodpověděla, že si asi zvyknout nechci, že bych potřebovala něco jinýho, von pokrčil rameny a řek, že až Francois přijede, že ho za mnou pošle. Tak to by bylo.

Seznámila jsem se s docela zajímavým klukem, jmenuje se taky Paul, jako zahradník, ale mluví trochu anglicky. Vykládal, že má na svědomí nějaký krádeže v nějakým městečku, kde se svou partou hrozně řádili, pak se do toho nějak vložil starosta, kterej s ním udělal nějakou dohodu a zařídil mu pobyt tady, asi aby ho nemuseli zavřít. Mně se ale hlavně líbí, že Paul je neuvěřitelně kudrnatej a když vypráví, hrozně koulí vočima, vypadá fakt bezvadně. Ještě se ho chci zeptat, jak dlouho tu bude, kdy ho pustěj. Hned mi totiž začalo strašit v hlavě, že by se mnou mohl zdrhnout do Paříže, třeba tam někoho zná. Uvidíme.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Sonja. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

9 komentářů u „Na galejích

  1. tak hlavne aby se ti vubec podarilo zdrhnout, na tvym miste bych byla fakt opatrna. a kdyz ti tam vadi ta prace a nemas penize…proc nejedes domu ?

  2. zuzo, dobrodruzo.. 🙂 opravdu si te nedokazu predstavit nad zahonem, ale to jsem tu uz jednou psala.. ale obdivuju te, ze se drzis.. ja bych uz byla zpatky na ceste do parize.. 🙂

  3. buteo: merci beaucoup:))

    raven: bavi nebavi, do prahy se mi ted momentalne vubec nechce…

    melounek: ja asi taky brzy budu, ale nejak se zacinam bat. prece jen tu mam urcity zazemi a jistotu…

  4. Mno, zas na druhou stranu, co bys chtela delat za praci. Nemam pocit, ze bys byla nejaky myslitel a ve Francii, co jsem tak zazil, bud chteji hodne chytry nebo lidi na praci, co nechteji mistni delat. Coz vytrhavani plevelu u kedluben urcite bude ;o)

  5. Ono bez ty francouzstiny to asi bude fakt tezky, na plevel nemusis mluvit 🙂 ale v hodne jinejch praci jo. Chapu, ze je to psycho, na druhou stranu si aspon neco vydelas… jestli uz teda nepisu pozde a nejsi nekde zpet v parizskejch ulickach 😉

Napsat komentář: spoon Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *