Úplná rodina
To, že přijela máma, je dobrá i špatná zpráva. Sice je u nás zase celkem pořádek a máme vyprané prádlo. (i když táta nám sice pral taky, ale tak, že strčil všecko prádlo dohromady, takže moje bílá trička mají šedé fleky, a to už vyprat nejde), a skončil ten chaos, který u nás po celou dobu vládnul.
Ovšem zase musím jíst všecko, nutellu můžu jen o víkendu, máma mě pořád posílá spát v deset jako malého kluka. Prostě goodbye svobodo.
Parádní ale bylo, že mi přivezla dva dost důležité dárky. Jeden byl od Hansla, toho jejího švýcarského kamaráda. To je takový železný přívěšek na klíče a je to kalendář, takové posunovací kolečko, kde si člověk může zjistit, jaký den je toho a toho dne a měsíce na padesát let. Je to od roku 2002 do roku 2052. takže jsem si třeba zjistil, že až budu slavit osmnácté narozeniny, bude to zrovna pátek, což je parádní, protože to bude každý moct přijít ke mně na party.
Druhý dárek byl od máminy anglické kamarádky Atalanty. Ta mi poslala sto liber, což je přesně 126 eur nebo 3300 korun. Tak to jsem měl fakt radost, protože to dám mámě a budu jí dlužit zase o něco méně za tu moji flétnu.
Musím teda vážně uznat, že kamarády má máma fakt super.
Blbneme s klukama
Na naší škole je perfektní to, že tam máme fakt bezva kluky a holky. Já mám dokonce svůj fan club, tvořený ze samých holek. No fakt. Ony mě mají rády, protože se s nima bavím a dělám si pořád legraci, a ještě k tomu mě obdivujou, jak hraju na flétnu, což je samozřejmě pro mě jeden z důvodů, proč tak cvičím. Takže vždycky, když přijdu do školy, stojí v řadě a mají napřažené ruce a já jdu okolo a všechny ty holky na ty ruce plácnu. Zatím je jich asi pět, ale já doufám, že se jejich řady rozšíří.
Nedávno jsem byl u Mekáče a tam jsem viděl jednoho kluka z naší školy, jak sedí v křesílku, nemá nic před sebou, jen se strašně potutelně tváří a kolem něj stojí pár kluků a všichni se uchechtávají.
Tak jsem šel zjistit, co se tam děje a ten kluk, jmenuje se Antonis, měl iphone, na kterým měl stáhnutou nějakou aplikaci, která fungovala jako dálkové ovládání skoro k čemukoliv. A tak nad tou obsluhou je vždycky umístěná obrazovka, kde se promítá, jak se čisté krásné krávy pasou na nádherné zelené louce a chtějí tím říct, že ty hamburgry jsou dělané z totálně šťastných krav, pak jim tam běží film, jak krásně rostou v tmavěhnědé zemi světlehnědé brambory a jak je někdo opatrně jednu po druhé vybírá, a pak nějaká krásná zahradnice, která by mohla být modelka, zase trhá zelený salát na zahrádce, který dávají taky do těch hamburgerů. Prostě člověk by si myslel, že se omylem ocitl v nějaké bio domácí jídleně. Každopádně se jim vždycky najednou ta televize vypla a začaly tam běhat šedé pruhy. Tak obsluha pořád běhala a tu televizi zase zapnula a Antonis ji za chvíli zase tím iphonem vypnul. Byla to docela legrace a mně to hodně bavilo.
Máma to sice celé pozorovala, ale nějak zvlášť jí to nevadilo, dokonce se tomu docela smála. Takže když jsem se pak s klukama domluvil, že půjdeme takhle po městě vypínat televize, klidně jsem jí to mohl říct a ona mi jen říkala, že si máme dát pozor, ať někoho fakt nenaštveme. A tak jsme takhle chodili po městě, vypínali, co se dalo. Někdy z toho byli lidi trochu nervozní, ale jinak prostě vždycky šli a zase to zapnuli. Jen v jedné restauraci se chlapi dívali na fotbal a my jim to vypli zrovna, když byl gól, takže začali úplně řičet a pak ještě v jednom krámě s loterií, kde na obrazovce ukazují, jaká čísla vyhrávají, tam jsme jim to vypli taky, a to jste měli vidět ten povyk.
Náš velký koncert
Ta naše dechová kapela, ve které hraju, se jmenuje Myrtilos. Máme krásné modrobílé uniformy a hrajeme dost často při různých procesích, svátcích a pohřbech. Teď jsme ale byli vybraní do největší athénské hudební síně, kde jsme měli odehrát celý koncert. Nacvičovali jsme na něj skoro tři měsíce a já jsem se na něj opravdu těšil. V Athénách jsem sice kdysi byl s mámou, ségrou a českým dědečkem a babičkou, ale skoro nic si z toho nepamatuju. Teď jsme měli jet všichni společně autobusem. Moje máma měla být ten samý víkend v Athénách s kamarádkou, takže k mému štěstí s náma nejela autobusem, protože tam letěla letadlem. Kdyby to neměla už domluvené, asi by bývala jela s náma a hrála taky, takže bych byl pod neustálým dohledem, což fakt nemůžu potřebovat, i když ona mě, po pravdě, moc neomezuje. Ale berte si s sebou mámu na takový výlet! To by byl přece trapas.
Pak mi říkala, že kdybych chtěl, zavolá mi v Athénách a vezme mě na gyros, ale já jsem ji prosil, ať mi raději nevolá a ty peníze mi dá, že si ten gyros koupím sám a ona to opravdu udělala. Ona je někdy fakt prima. Sice mi psala pořád nějaké sms, jestli se mám dobře a ať se v autobuse vyspím, abych nebyl unavený, ale to celkem šlo, protože když jsem neměl chuť reagovat, dělal jsem, že jsem zprávu nečetl a odpověděl jí až za pár hodin.
Před koncertem jsme měli každý den zkoušky do půl jedenácté večer, a to i ten poslední den. A ráno jsme měli být už v šest nastoupení u autobusu, abychom nezmeškali trajekt.
Měli jsme dva autobusy, bylo nás dohromady snad devadesát, k tomu spousta nástrojů, třeba velké tuby a heligony a bubny a ještě všichni museli mít i uniformy, takže docela dobrý chaos. Já jsem si na cestu nakoupil spoustu dobrot, protože k mému velkému štěstí jsem den předtím potkal svoji kmotru Eileen, která mi na cestu dala osm eur, ať si za to něco pořídím.
Cesta byla dlouhá, ale docela zábavná. Po cestě jsme kecali s klukama, rozdělili si sušenky, pak tak nějak vytuhli a když jsme se probudili, byli jsme v Athénách. Ten hotel, kde jsme bydleli, bych nenazýval zrovna luxusem, ale měli jsme tam všecko, co jsme potřebovali. Na pokoji nás nakonec spalo pět, všichni docela fajn kluci. Jeden chudák musel spát na rozkládacím lehátku, tak jsme tam šoupli Angelose, ten je z nás nejmladší.
Hned co jsme se ubytovali, jsme seběhli dolů a jeli do budovy válečných námořníků, kde jsme měli předposlední zkoušku. Ti námořníci totiž taky mají svoji dechovou kapelu a skoro všichni její členové pocházejí hádejte odkud? Právě z Korfu! Protože Korfu je asi nejmuzikálnější místo v Řecku, takže co se tohohle týče, narodil jsem se fakt na správném místě.
Večer jsme byli tak strašně unavení, že jsme zalehli a spali, i když to by asi nikdo od pěti kluků pohromadě neočekával. Ráno jsme totiž měli brzkého budíčka, snídani (spousta croissantů a křupinky) a pak hned generální zkouška v megaro musikis, cože je největší hudební síň v Athénách, kde měl být večer ten koncert.
Odpoledne bylo krásně, měli jsme volno, ale my, co ještě nejsme dospělí, jsme nesměli nikam sami. Byli jsme totiž ubytovaní na Omonii, což je sice centrum, ale takové zvláštní. Ne historické, ale moderní. Tady se právě konají všecky protesty a demonstrace, ale taky tu bydlí spousta pofidérních lidí z Pakistánu a Iráku, je tu mraky bezdomovců a je tam prý dost nebezpečno. Tak nás jeden učitel klarinetu vzal na chvíli na procházku, my jsme si chtěli něco nakoupit v supermarketu, a zrovna když jsme vyšli z hotelu, proběhl okolo nás chlápek, kterého honili dva policajti. Ti ho strhli na zem, dali mu ruce za záda a pouta a odvlekli ho pryč. No, docela detektivka.
Odpoledne jsme se vrátili na hotel a měli ještě fůru volna. Většina kluků se nudila, takže běhali po chodbě a klepali holkám na dveře a pak vdžycky zdrhli. Mně takovéhle srandičky moc neberou, užil jsem si jich už celkem dost na školním výletě, takže jsem vzal flétnu a hrál jsem asi čtyři hodiny. To samé udělal i můj spolubydlící a kamarád Petros, ten zase hrál na klarinet, takže jestli na patře byl někdo jiný kromě nás, hudebníků, tak si asi odpoledne moc neodpočinul.
Večer přišla ta slavná chvíle našeho koncertu. V řecké televizi dávali reklamy na tenhle koncert už čtrnáct dní dopředu, že přijede dechová kapela z Korfu, takže místa byla tak ze tří čtvrtin zaplněná.
Koncert se nám, myslím, povedl. Byla tam televize, různé osobnosti z politiky, a tak to byla velká sláva. My jsme na sobě měli ty naše modrobílé uniformy a všichni jsme si navzájem pořád poklepávali na záda a říkali si bravo. To bylo docela fajn.
Cestu nazpět na Korfu jsem víceméně prospal a u domovních dveří se srazil s mámou, která zrovna přiletěla. Já jsem jel osm hodin a ona letěla hodinu. Život je občas trošku nefér….
Pokračování příští středu.
Obrázek kreslila Agáta Lžičařová