Z Florencie se přesunujeme na západní pobřeží opět vlakem. Máme namířenou do La Spezie, což je přímořské městečko asi hodinu severně od Pisy.

Jen co vycházíme z nádraží, ovane nás středomořský vánek. Tytam jsou florentinské deště a lezavo. Tady svítí sluníčko a je takové to příjemné zimní teplo. Bydlíme kousek od nádraží, vlastně téměř v centru a majitelka bytu nás vyvádí z nadšeného omylu a říká, že máme děsnou kliku, protože až do dneška tři týdny v kuse pršelo. Teď snad má být dva dny hezky a pak to začne nanovo. Tak to máme tedy fakt kliku, jak se zdá.

Je Štědrý den, ale není nic, co by nám ho zde připomínalo, kromě vánočního stromu na náměstí. Procházíme centrální ulicí až k přístavu. Moře jsem neviděla přesně šest dní a už se mi stýská! U přístavu nás přiláká vůně smažených rybek z nějakého bufetu, odkud se táhne fronta. Voní a vypadá to skvěle a je zrovinka čas oběda, takže si dáváme nějaké rybky a víno a Ofélie pak zbytky krmí obrovitánské racky, za což dostane sodu od majitelky bufetu, a pak se procházíme kolem super luxusních jachet, které jsou tak strašně ošklivé, že se to nedá vydržet, a přitom nacházíme jednu sympatickou hospůdku, kde si dáváme další víno, ale pak už je nám trošku zima a jsme hlavně po cestě docela grogy, takže zamíříme na nákup, protože teď bude dva dny všecko zavřeno.

Večer vyrážímě do La Carabbaccia, osterie v centru města, kterou jsme si rezervovali už asi čtrnáct dní dopředu, protože jsme měli strach, že na Štědrý večer se nikde nenajíme. Vlastně je nám strašně dobře, že nemusíme slavit klasické Vánoce. Nic chystat, kupovat dárky a zdobit stromek. Já vím, že na to se většina lidí těší, ale mě baví před tím tak trošku utíkat. Dáváme si skvělé jídlo a víno a Adonis si doma lehne a my s děvčaty čekáme, abychom mohly vyrazit na půlnoční mši, a přece jen tak trošičku nasát vánoční atmosféru.

Na náměstí je i v půlnoci čilý ruch a rej. Je tu opravdu hodně přistěhovalců hlavně ze severní Afriky, ale nikdo si nás nevšímá, a pokud ano, většinou se na nás usmívají. Zahneme do katolického kostela, který je skoro plný. Vepředu hraje nějaká mládežnická kapela a ve zpovědnici sedí znuděný kněz, který si právě dává dvacet, protože hříšníci dnes asi moc ke zpovědi nechodí.

Po půlhodině nám nasávání Vánoc bohatě stačí. A máme radost že jsme je tak hezky prožili.

Na Boží Hod se vydáváme vlakem do Vernazzy, jedné z vesniček známého Cinque terre, což je pět vesnic za sebou na skalních výběžcích, kvůli nimž sem jezdí turisté z celého světa. Na Boží Hod jich ale má stejný nápad jako my jen hrstka. Vlak projíždí samými tunely, jen sem tam se okolo nás prožene překrásný výhled na moře, než ho zase překryje další tunel. Celá cesta je neuvěřitelně rychlá, takže už za čtvrt hodiny vystupujeme ve vesničce a vydáváme se od nádraží dolů k moři.

Celkem nic tu není. Barevné baráčky nalepené na sobě, které vypadají mnohem lépe seshora, pár otevřených a většina zavřených barů a restaurací, malinkatá pláž, ale kouzelné místo, když tu skoro nikdo jiný není. Od kamarádů víme, že v létě je to tu jako na Karlově mostě.

Už ve vlaku si všímáme jednoho staršího páru s turistickou výbavou, pohorkami a holemi na nordic walking. Chvilku je pozorujeme a dohadujeme se, co jsou asi za národnost, já pak ale slyším švýcarskou němčinu, na kterou mám radary, takže je jasno. Vydáme se za Švýcary, ti totiž budou mít stezky přesně nastudované… (Ale nedochází nám, že jsou vybaveni o dost lépe než my, a že ty jednoduché turistické stezky podél moře jsou v zimě zavřené).

Švýcaři odbočují hned po příjezdu a my si jen pamatujeme, kudy že to bylo. My jsme přece zcestovalí a nepotřebujeme žádné šprty před sebou…

Když si uděláme dost selfíček s mořem a horami a vesnicí a hradbami a modrou oblohou a následně mraky a máme pocit, že už jsem vše vyčerpali, vydáváme se po stezce, po které předtím uhýbali Švýcaři. Ano, dočetli jsme se, že v žabkách se na tuhle cestu nesmí (vážně vám můžou dát pokutu), ale nejsme přece kreténi, a k tomu ještě je zima, takže kdo by chodil v žabkách.

Pár schodů do kopce k domům na skalách je pro nás hračka. Když ale stoupání nepřestává, Adonis se znepokojeně dívá za sebe a pak zase před sebe. Podle mapy by měla stezka být dlouhá jen 2,5km. Po hodině na nás Adonis čeká a sděluje, že před sebou máme ještě kilometr a půl a pokud ta zaˇˇˇná stezka nezačne klesat, vrací se zpátky. Míša je někde daleko za námi a fotí si krajinu. Já prostě jdu a jdu a Ofélie mezi selfíčky taky.

Po cestě potkáváme dva protijdoucí Francouze. Jinak jen nádherné výhledy, slunce občas zakrývají mraky, ale je příjemně a dost teplo. Máme s sebou doknce i vodu a svačinu a víno, ale to si zatím šetříme.

Trochu nás znepokojuje, že je na každých 300 metrech cedule s číselným označením stanoviště, aby případná pomoc věděla, kde hledat. Ale jdeme hrdinně dál. Asi po dvou kilometrech začne stezka konečně opravdu klesat. Před sebou vidíme další z pěti vesnic, Cornigliu. Zdálky vypadá naprosto úchvatně. Když se konečně dokodrcáme na místo, Adonis sedí na kameni a čte si na mobilu capital.gr a tváří se, jako by na nás čekal už dvě hodiny. (Později přizná, že to byl fakt docela nářez, i když mně to tak strašné nepřišlo, ale je pravda, že jsem o 21 let mladší).

V Corniglii chcípnul pes, a když zjistíme ke své radosti, že stezka do další vesnice je v zimě taktéž uzavřená a vlak nám jede asi za 40 minut, už ani nescházíme k moři, ale jen k nádraží, kde si dáváme svoji sváču – sýr a prosciuto a každý svoji malou flaštičku vína, a pak jedeme tři minuty vlakem do Manaroly, kde je turistů o něco víc, ale dají se pořád ještě počítat na prstech dvou rukou. Je to tam fakt krásné. Malé barevné domečky posazené do skalisek, křepčící racci a kapičky mořské vody, které nám dělají jemnou spršku s každým zafoukáním větru.

Jediný podnik otevřený na Boží Hod je Cappun magru, (což je název místní speciality) kde se dá sedět vevnitř i venku, je tam nesmírně příjemná rodina, které to celé patří, a právě tam si dávám nejlepší těstoviny, které jsem kdy v životě jedla! Těstoviny mně neznámého názvu s chobotničkami a červenou omáčkou, prostě úžasné. K tomu víno z místních vinic, které sice není levné, ale kolikrát v životě ještě budeme v Cinque Terre na Boží Hod?

Takto jsem argumentovala Adonisovi, když jsme se s Míšou rozhodly pro druhou láhev vína. Adonis řešil, že to je zlodějna, protože víno stojí 23 eur, ale když si ho dáte v bistru, pak stojí 28 eur.

Tak jsem se jala mu vysvětlovat, že je to přesně obráceně. A to sice, že víno stojí 28 eur, ale když si ho někdo chce vzít domů a vypít tam, pak mu dají slevu. Známá to teorie o poloplné či poloprázdné sklenici. Ovšem Adonis to ani napopáté nepochopil, ale protože to z jeho kapsy nešlo, nerovný boj se mnou a Míšou prostě vzdal (a celkem rád).

Přemýšlím že tohle byly jedny z nejhezčích Vánoc. I když já to říkám snad pokaždé…

A tady ještě jedno video k tomu mému povídání: Život mimo Korfu – Vánoce 2022 v La Spezia a Cinque Terre – YouTube