Slíbila jsem, že napíšu, jak návštěva u Jamieho dopadla. Měla jsem z toho docela hrůzu, protože jsem nevěděla, jestli se Jamie nebude snažit Takise obrátit na víru, což by skončilo asi dost velkým fiaskem, nebo jestli naopak Takis je nebude nějak děsně šokovat, což on s oblibou a často dělá.

Jamie mi sice popsal cestu jako šíleně složitou a dal mi telefonní číslo a když jsem mu řekla, že to určitě najdeme, blahosklonně se usmál a řekl, že až mu zavoláme, přijede pro nás k supermarketu nedaleko.

S Takisem jsme ale cestu našli v pohodě, takže když jsme vkročili k nim do baráku, Jamie seděl u piána a hrál a vedle sebe měl mobil a strašně se divil, že nevoláme. Přivítali jsme se s ním i s manželkou, která něco kuchtila v kuchyni a pak jsme se vydali na obhlídku domu.

Tak za prvé teda musim říct, že dům za jedenapůl mega bych si představovala trochu jinak. Tohle je taková dost nepraktická novostavba, uprostřed baráku roste olivovník, kterej ale evidentně nemá dost světla, tak docela chřadne. Vstupní hala je obrovitánská a taková členitá, musí bejt docela peklo to celý vytopit. Dole je snad šest ložnic a jamieho pracovna. Je to ale ve svahu, takže je to vlastně podzemí z jedný strany a z druhý přízemí, zdá se to dost tmavý.

Venku je bazén a zahrada, všecko působí trošku zanedbaně, a i když výhled z terasy maj na moře a protější pevninu, před nima je takovej fakt hnusnej barák, kterej ten výhled dost kazí.

Kuchyň je na takovej barák dost malinká. Z kuchyně vede servírovací okýnko k jídelnímu koutu, kde jsme měli obědvat.

Jamie byl z takise trošku nervozní, protože o něm nevěděl vůbec nic, ani jestli mluví anglicky. Takže když pak slyšel Takise promluvit jeho „Queen’s english“, tak málem upadl do mrákot. Po cestě na zahradu nám vyprávěl o svý nedávný operaci páteře, tak se ho Takis ptal, kterej obratel to byl a při tom mu říkal, že kdyby to byl takovej či onakej, tak by bejval nemohl hejbat rukama a tak, takže se ho Jamie zeptal, jestli je doktor a byl z toho úplně paf. Netušil, že se zrovna trefil do Takisový parkety.

Mezitim už Shirley měla připravenej oběd na tom okýnku a měli jsme si sami nabrat. Bylo tam kuřecí prso (jedno) vařený v páře, bez chuti a bez zápachu, nakrájený asi na deset kousíčků, pak vařený brambory, nějaká dušená zelenina a nějaká hmota zapečená v troubě, která vypadala otřesně, ale nakonec to bylo vlastně skoro jediný poživatelný. Vedle toho ležela miska s nějakou bílou, hodně tekutou žampionovou omáčkou, která měla stejnou chuť jako to kuře-žádnou.

Vedle jídelního stolu byl vozíček jako minibar a tam stály tři pětilitrový flašky vína Apelia, což je tady v Řecku víceméně něco,  jako když vás v Čechách někdo pohostí krabicovým vínem. Všecko, ať už bílý nebo řůžový, mělo pokojovou teplotu a bylo nasládlý, takže pro nás nepitelný. Naštěstí jsme přinesli kromě dobrý flašky vína, která byla vychlazená, ale zůstala v lednici, i český pivo, takže to jsme celou dobu pili.

Po obědě mi šel Jamie ukázat pár věcí na piano, zatím co se Takis bavil se Shirley. Pak jsme dostali kafe a zmrzku značky 365 a chystali se k odchodu. Jamie i Shirley se s náma fakt na svý poměry srdečně rozloučili a já si oddechla. Vlastně to celý dopadlo asi tak stokrát líp, než jsme si v nejlepších fantaziích představovala.

Když má někdo doma kuchaře jako je Takis, tak pak těžko ocení jakoukoliv jinou kuchyni a já vim, že jsem děsivě kritická. Ale o jídlo tu stejně nešlo, ani o pití. Šlo vo to, že od nich bylo vlastně děsně odvážný pozvat lidi, který vůbec neznaj a já z toho vytěžila ještě ty lekce piána. Na jedný už jsem byla a jestli Jamie neztratí nervy, budu pokračovat.