Jak se zdá, v Jamiem, tom pianistovi z kostela, jsem se možná hodně spletla. To je to moje odsuzování lidí na po pár dojmech. Spletla jsem se už tolikrát, že si vlastně říkám, že bych si neměla dělat už žádný úsudky protože jsou většinou fakt mimo.

Ale popořadě: Janýsek chodí pořád hrát do kostela a fakt ho to baví. Dost ho obdivuju, jak ráno v neděli sám vstane, sám se nasnídá, zatímco my ostatní ještě ležíme v posteli, nakluše do kostela o hodinu dřív, zkouší si s jamiem písničky a my s ofélií tam pak dorazíme na začátek. Jde mu to čím dál líp a mám dojem, že se na to vyloženě těší. A já mám zas radost, že má motivaci chodit do kostela, kde moc nerozumí a v zásadě by se tam měl děsně nudit.

Jenže teď před pár dny jsem si na facebooku přečetla, že Jamise chce prodat svůj dům a odstěhovat se zpět do Anglie. To mě trošku zarazilo, zamrzelo, ale zároveň vzbudilo zvědavost. Nabízel totiž dvacet tisíc eur tomu, kdo mu sežene kupce. Tak jsem si říkala, co to asi musí bejt za barák a kolik musí stát. Napsala jsem mu teda email, jestli mi dá nějaký bližší info, protože sem tam prostě potkávám bohatý lidi a člověk nikdy neví.

Jamie mi poslal letáček s popisem svýho domu, fotkama a cenou. Fotky vypadaly jak z nějakýho zámku a cena… 1,5 milionu eur. Napsala jsem mu mail, jestli bych ten dům mohla někdy vidět.

Vůbec mi k té ceně a k tomu domu nejde ani on a zvlášť ne ta jeho manželka. Ona je fakt strašně zanedbaná. Vlasy má do půli temene šedivý a na tom zbytku těch dlouhejch mastnejch vlasů má nějakej starej nános barvy. Chodí v těch špinavých kroksech na boso celou zimu a vypadá fakt trošku jako bezdomovoce. Jamie chodí sice čistě oblečenej, ale má takový trošku přerostlý nehty a za nima špínu. Fakt síla.

Pak jsem si ale vzpomněla, že jednou říkal, že je inžinýr a vynálezce a že pracuje pro nějakou firmu, tak je asi fakt dobrej, zdá se.

Každopádně sjem ale doufala, že nechce odjet z nějakýho blbýho důvodu jako třeba nemoci, nebo tak. A stejně musím říct, že je mi to líto, protože takhle svkvělýho pianistu stěží najdem.

V neděli Janýsek zase hrál a já si pak s Jamiem povídala po kostele. Vyprávěl mi, že jejich syn, když mu bylo asi čtrnáct, onemocněl tak těžce, že skončil na vozíku a že doktor řekl, že by mu pomohl pobyt u moře. Tak se tenrát proto sbalili a odstěhovali na Korfu. Jenže mezitím právě otěhotněla ta jejich dcera, kterou chtěli vzít s sebou, ta ale nakonec zůstala v Anglii. Teď, po deseti letech, se ten syn z té nemoci opravdu vyhrabal, je mu ale dvacet čtyři a nemá žádný vzdělání, tak se rozhodli, že se odstěhujou zpět, aby si mohl dodělat nějaký školy a zařadit se do života. Ale že počítaj, že ten prodej baráku bude tak dva tři roky trvat. A že nás zve za 14 dní na oběd celou rodinu k nim domů!! (Trošku jsem se orosila, co řeknou na Takise a Takis na ně, takže jsem ho upozornila, že mám dost zvláštního manžela, ale Jamie řekl, že on sám je taky zvláštní, tak že mu divný a zvláštní lidi nevaděj…)

Ptala jsem se ho, kdo za něj vezme to hraní a on úplně posmutněl a pokrčil rameny. Najednou mě napadla taková zvláštní věc: „Hele, kdybys mě to naučil, tak bych třeba mohla hrát já..,“ vypadlo ze mě. Podívals e na mě udiveně: „Fakt? Nevěděl jsem, že hraješ na piano. Já bych tě to rád naučil, ale spíš takový ty improvizace, který jsou hodně důležitý, ale musíš si fakt vyhradit čas…“

Zajímavý. A já asi rok uvažuju o tom, že si najdu někoho, kdo mě naučí tyhle improvizace, jazzový a swingový hraní a najendou to přichází takhle samo! A Jamie mi v tu chvíli, co jsem takhle přemejšlela řekl: „Víš, já jsem se za to fakt modlil, abychom někoho našli a věřím, že Bůh nás odsud pošle pryč, až tohle bude vyřešený…“

Trošku mě zamrazilo, že to bude záležet na mě, jak rychle se to všecko naučím, a že bych na sebe měla brát tak strašnou zodpovědnost, jako že budu muset bejt v kostele neděli co neděli, protože nikdo jinej tam hrát nebude. Takže budu muset hledat i nějakou náhradu. Hlavně taky nevim, jestli mi to půjde. Ale skvělý je, že ve svejch devětatřiceti letech mám další skvěllou motivaci…