tě jednou doženou..

Zjistila jsem, že posledních pár let žiju dvojím životem. Nemyslím tim ani tak Sonja versus Ostrovanka jako spíš Sonja žijící a Sonja pozorující. A najednou se mi začíná zdát, že Sonja pozorující převládá a přestává žít svůj vlastní život. Že se ho účastní jenom jako divačka.

Vlastně jde o to, že cokoliv prožívám, prožívám tak nějak neprožitě. Je to strašně těžký vysvětlit. Ale stejně se o to pokusím. Jde vlastně o to, že se na svůj život dívám jako na film a pak ho nějak zhodnotim třeba tady na blogu. Takže hezký odpoledne nebo hádku s kamarádkou prostě popíšu potom, jako kdybych u toho byla a stalo se to mně, jenže ve svý podstatě se to mně neděje, já se prostě jen tak koukám na nějakej cizí život. Kde ale zůstává ten můj? Je čas zajít k psychiatrovi??

Nedávno mě trošku dohnala taková bezmoc, protože mě přestala zdravit jedna holka, která za mnou dřívě chodila a vlastně jsem byla asi jedinej člověk v jejím uzavřeným světě, se kterým se bavila. Na jednu stranu se mi tak trošku ulevilo. Není to typ člověka, se kterým bych si měla nějak extra co říct, na druhou stranu mě to ale mrzelo a přemýšlela jsem, co jsem zase provedla. Pak mě, při korektuře knížky napadlo, že mi část jejího příběhu posloužila jako inspirace k jedný kapitole a ač jsem změnila jméno, působiště a dokonce národnost, asi se jí to dotklo. To je teda blbý. Ale co dál? Dost jsem vo tom přemejšlela a nakonec si řekla, že vlastně dál nic. Že bych se tímhle neměla nechat ubíjet. Koneckonců mi jako inspirace posloužily mnohý historky různejch mejch známejch. Bez inspirace, lidí a historek bych nikdy nic nenapsala. Ale trvalo mi pár dní, než jsem se přes to nějak přenesla.

Vlastně mi to trvalo až do tý doby, než jsem potkala Alici. To je ženská, řekla bych, že tak o deset let starší než já, Angličanka se dvěma dětma, který před dvěma tejdnama umřel manžel. Já jsem věděla, že byl nemocnej, měl rakovinu, dost dlouho, snad devět let. Jezdili neustále do Atén na různý terapie a pak zase zpátky, von furt děsně hulil  a byl strašně nepříjemnej na všechny okolo. A vona se o něj neskutečně starala. Přitom, když jsme se s ní poprvý potkala, ani ve snu by mě nenapadlo, že něco neni v pořádku. Milá, veselá, příjemná ženská.

A tuhle sedím s kámoškou na náměstí, pijeme pivo a přichází Alice. Kámoška říká, hele, možná to nevíš, to jsi zrovna byla pryč, ale Ninos umřel. Zatrnulo mi a vůbec jsem nevěděla, jak se mám zachovat. Ale Alice přišla k nám úplně v pohodě, políbila nás na obě tváře, zeptala se, jak se máme a objednala si ouzo. Jen její černý oblečení prozrazovalo, že neni něco v pořádku. Řekla jsem jí něco v tom smyslu, že vim a že je mi to líto. Ona se na mě podívala svejma dokonale modrejma vočila zpoza brejlí a řekla: „To je v pořádku, Sonjo, tak to prostě mělo bejt…“ Koukala jsem jako vrána.

Potom mi Alice začala vyprávět, jak když sem přišla a zamilovala se do švarnýho fyzioterapeuta a brzy poté otěhotněla, situace nebyla moc ideální. Rozdíl kultur byl velikej a ona měla kolikrát nutkání se sbalit a vypadnout. Pak začala s malejma dětma navštěvovat skupinky matek s dětma při místním anglikánským kostele, aby se nezbláznila sama doma a jak si s nima tak povídala, zjistila, že začala taky věřit v Boha.

Kolikrát s nim ale vede děsný rozepře a hádky. Baví se s nim jako s kamarádem při flašce vína  říká mu:“hele, fakt mě sereš, takhle jsem si odměnu za svoji víru nepředstavovala, už tě nechci ani vidět.“ Jenže stejně ví, že On jí pomáhá a že je teď jejímu Ninosovi konečně dobře. Měl děsný bolesti, prošel si peklem. Ale i ona. A teď jsou oba v klidu.

Na stole v kuchyni má fotku svýho manžela, která byla vystavená u nedávnýho pohřbu. Jsou tam otisky rtů a rtěnek, protože tady se u pohřbů fotky zemřelejch líbaj. Alice to nechává tak, připomíná jí to všechny ty lidi, který ji podpořili a taky manžela, se kterým sice neměla lehkej život a kterej, když uvěřila v Boha, si myslel, že se pomátla. Nakonec ale asi tři dny před smrtí jí řekl, že cejtí, že vodchází někam, kde je strašně hezky.

Alice dokuřuje cigaretu, dopíjí skleničku, platí a jde domů vařit. Já mám slzy ve vočích a říkám si, že jsem úplně pitomá, že se furt zabejvám nějakejma kravinama.