a počátky svých dobrodružných cest
Moje cestování začalo už v dobách komunismu, kdy mě rodiče posílali na pár dní do Východního Německa, abych se naučila trošku německy. Možná sem svoje zážitky někdy napíšu, mám je totiž pořád v živý paměti.
Za pár let, díkybohu, přišla revoluce a já jsem konečně mohla vyrazit někam na Západ. Táta mi domluvil čtyřtejdenní pobyt u nějakejch neznámejch čtyř křesťanskejch rodin někde na severu Londýna.
Měla jsem dojem, že mi svět leží u nohou a cejtila jsem nově nabytou svobodu s každým svým nadechnutím. Ten rok, bylo mi zrovna 16, jsem poprvé odjela na brigádu do Švýcarska a když jsem dorazila domů, na Letnou, naši byli někde na dovolený.
Tak jsem si sbalila kufr, jízdenku na autobus a odjela do Londýna. Ve svý mladický nerozvážnosti mě ani nenapadlo si ověřit, jestli na mě fakt bude čekat našich kamarád Roger, starší pán, starej mládenec, u kterýho jsem měla první den bydlet, než si mě vyzvedne ta první rodina. Faktem je to, že jsem Rogerovi napsala jakejsi dopis, kde jsem mu upřesnila, v kolik a kam přijedu. On mi na to napsal, že to je fajn a ať mu to před odjezdem ještě potvrdim, jenže já jsem se na to vykašlala a čekala jsem, že když mu neřeknu, že nejedu, že tam bude.
Taky jsem si s sebou nevzala žádný adresy, jen telefonní číslo na Rogera a na Williama /o tom, jak jsme se ve skutečnosti seznámili napíšu někdy příště/, kdyby došlo k nejhoršímu. V době bez mobilů a internetu to nebyla odvaha, ale mladická nerozvážnost, spíš asi nesmírná blbost.
Nekonečná cesta busem a lodí nakonec proběhla celkem v pořádku a všechno bylo v pohodě až do chvíle, kdy jsem vystupovala na Notting Hill u český ambasády, kde tenkrát tyhle český auobusový linky končívaly, všichni cestující se rozběhli do náruče svejch známejch a příbuznejch, jen já hledala Rogera, jenže ten tam prostě nebyl. Poprvé mi tak trošku zatrnulo.
Tím, že jsem měla dojem z dob komunismu, že na Západě jsou všichni lidi hodný a je tam veskrze bezpečno, nedělala jsem si z toho zas tak moc a když Roger ani po hodině čekání nedorazil, vlekla jsem svůj kufr po ulici a ptala se lidí, kde je nebližší stanice metra. V tý době jsem uměla anglicky možná padesát slov.
Vždycky jsem si připravila v duchu perfektní větu: „hello, please, where is the nearest underground station?“ Na to jsem byla fakt hrdá, jak jsem ji sestavila pěkně dohromady. Jenže odpovědí mi bylo vždycky: „Oh, blatrdloutheremrkrnoudlere…“
Takže jsme se musela zeptat asi desetkrát, než jsem vůbec pochopila odpověď, nakonec jsem ale mimoděk dorazila k nějakýmu metru.
Zavlekla jsem kufr po schodech dolů a jala se telefonovat. Jenže jsem absolutně neměla páru, jak se to z takovejch moderních budek vůbec dělá. Takže zase kolotoč ptaní a vyměňování si papírovejch liber za drobný. Z ledvinky jsem si vytáhla zmuchlanej papírek a na něm bylo Rogerovo číslo. Zavolala jsem a na druhým konci se ozval známej hlas: Hello. Spadl mi kámen ze srdce a začala jsem svojí neexistující angličtinou něco koktat, že jsem to já a už jsem v Londýně. Je fakt těžký se s někým domlouvat po telefonu, když nemluvíte stejným jazykem. Ale z Rogerova monologu jsem pochopila, že mám jet na Victoria station a tam na něj počkat pod hodinama.
Další martýrium nastalo při koupi jízdenky na metro, hledání správnejch eskalátorů, který v Anglii jezděj dolů vlevo a ne vpravo, připadala jsem si jako největší buran na světě a zároveň jako Alenka v říši divů.
Jenže jsem ještě pořád měla dojem, že na Západě jsou všichni děsně hodný, takže jsem nepociťovala žádnej velkej strach. Docela v pohodě /až jsem na sebe byla fakt pyšná/ jsem dojela na Victoria station a stoupla si v metru pod hodiny. A tam jsem stála a stála a stála. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem sledovala každý přijíždějící metro a furt si říkala, jestli náhodou nestojim ve vopačným směru, tak jsem s tím šíleným kufrem pořád přebíhala tam a zpět, abych Rogera nepropásla.
Když po dvou hodinách furt nikde nebyl, začala se mě zmocňovat špatně popsatelná tíseň.
Vyvlekla jsem svůj kufr zase nahoru z metra a šla do budky znovu telefonovat. Jenže Roger to nebral. „Asi je na cestě,“ pomyslela jsem si a chtěla zase sejít dolů, jenže turniket po mě chtěl novou jízdenku. A tak jsem si v době, kdy libra byla skoro šedesát korun a měsíční plat mý mámy 2300 Kč, znova koupila lístek za 80 pencí a šla si znovu stoupnout pod hodiny, kde jsem čekala další hodinu. V tu chvíli ale už jsem měla slzy na krajíčku. Až si mě všimnul černošskej dozorčí v metru a prej, jestli nechci pomoct. Vysvětlovala jsem mu, co se stalo, jenže ta jazyková bariéra a ta bezmoc a únava po šílený cestě, tohle všechno mě prostě rozbrečelo a poprvý jsem začala litovat toho, že jsem vůbec někam jezdila….
Pokračování příště.
pěkný dobrodružství! jsem celá nedočkavá pokračování!
Jojo dobrodruzne cestovni zazitky z mladi..taky o tech svych chci napsat, ale jeste na to nedoslo …( a koukam ze Sonja je nakonec jen o trochu starsi nez ja !)
To je dobře,žes nám připravila překvápko v doplňování historie! Taky se moc těším, čtení bylo bezvadný …
Já se taky moc těším!! Protože jak už jsem někde psala, tak tenhle blog já čtu nejradši ze všech. tak nějak je mýmu srdci nejblíž:-)
Tak Ti děkujeme za pokračování, Sonjo!
dew: pokracovani brzy, slibuju, akorat to chce vzdycky najit trosku casu a klidu.
L: napis!
Nuli: nejak se se sonjou nemuzu rozloucit. asi by se mi po ni styskalo.
m.amar: tak to moc diky. ja zas rada ctu tvoje dobrodruzstvi!
ja jsem taky rada, ze budeme mit dalsi zazitky ke cteni… uz jsem si rikala, ze by me zajimalo, jak to vsechno vlastne zacalo:)
:o)sonjo, tohle nepřikrášlené neštěstí je nejhezčí a nejupřímnější, co jsem kdy četla .-)
flamme: tak tady se to psotupně dozvíš.
alaiva: fakt? pro mě to byl docela horor… jako ostatně pár jiných zážitků, o kterých už jsi tady četla dřív a který jsou ve většině případů taky nepřikrášlený…