jen pro silnější povahy

Jak se tak furt něco děje, tak jsem úplně zapomněla napsat, jaký to je vlastně tady, v Hurghádě.

Vokolo toho hotelu, kde bydlim, jsou samý vobchůdky, zlatnictví, hadry, plavky, potápěčský centra, prodej papyru, egyptskejch parfémů, koření, všeho možnýho. To je ta civilizovaná část, která se táhne podél celýho pobřeží.

Já jsem si první myslela, jak to bude prima, že si budu dělat procházky po Hurghádě kolem moře, ale to jsem se šeredně spletla, protože každej hotel má svoji hranici a za tu se člověk prostě nedostane. Maj to tam z bezpečnostních důvodů, což je sice možná docela pochopitelný, ale pro mě nepraktický.

Já jezdim těma sběrnejma minibusama po celým městě. Většinou už mě řidiči znaj, často mě vezmou i bez placení, nebo zas někdy, když nemaj prachy nazpět, mávnu rukou a řeknu, že je to i za příště. V tomhle jsou fakt docela v pohodě.

Dál ve městě je mešita, docela hezká, lidi si tam musej vyzouvat boty už venku a dovnitř jít v ponožkách, což je docela legrace, protože se turisti strašně bojej, aby jim tam venku ty jejich upocený škrundy někdo nešlohl. Když jsem tam jela, byla nejlepší skupina Čechů, kterou jsem tam potkala s jejich průvodkyní. Ta nahlas česky vykřikovala:“Tak vážení, sundejte si zde boty a můžeme pomalu dovnitř.“ Já šla za nima, protože mě docela zajímalo, co bude těm lidem vykládat a najednou slyšim takovou tlustou upocenou pani, která, když jsem se na ni víc zadívala, si s funěním sundávala takový volezlý sandály, který nosila ještě moje babička na Ukrajině, a říká manželovi:“Teda taťko, tohle snad teda nemyslej vážně, to hnedka napíšem do cestovky, dyk nám ty boty někdo vezme a v čem tu budu chodit? To snad si ta holka příště vymyslí, ať si sundáme i trička a kalhoty, ne?“

Musela jsem se začít strašně smát, protože mi to přišlo vtipný. A nejenom to, ale i ty kecy, co jim tam ta holka, která evidentně neměla vo islámu ani šajnu, všecko věšela na nos za bulíky. Ne že bych byla nějakej expert, ale přece jenom si tady toho dost čtu, abych nebyla za úplnýho idiota.

Pak jsem se šla kouknout do koptskýho kostela, v Egyptě totiž kromě muslimů žije taky dost koptskejch křesťanů, takže kdybych si tu chtěla vybrat nějakýho muže, vo čemž upřímně pochybuju, asi by to musel bejt jeden z týhle sorty.

Od kostela jsem naskočila do minibusu a nechala se svýzt do „centra“, což je takovej mumraj, že se to stěží dá popsat. Stovky krámků, trhů, prodejců všeho možnýho. Koupila jsem si tam šafrán, protože to mi máma kladla na srdce, než jsem do Egypta vodjížděla. Pak jsem se stavila do jednoho zlatnictví, kam mě zatáhl takovej mladej kluk. Jeho otec, majitel toho krámku, měl tak tlustý brejle, že jsem mu sotva viděla do vočí, mi udělal čaj a řekl, ať si sednu. Tak jsem se tam s nima chvíli bavila a oni byli děsně milý. Když zjistili, pro koho dělám, začali na sebe něco pokřikovat a pak mi ten otec začal strkat nějaký peníze, že prej si tam u nich tuhle někdo z tý naší cestovky koupil strašně moc věcí a že tohle je pro mě. Mě to bylo děsně trapný, tak jsem řekla, že nic nechci, což voni vůbec nemohli pochopit a tak jsem řekla, ať mi raději prodaj něco hezkýho za cenu zlata. Takže jsem tam zkejsla asi hodinu, protože mi přinášeli strašně moc takovejch honosnejch věcí, ale takovejch, co bych na sebe v životě nevzala, to podle mě dostávaj Egypťanky ke svatbě nebo tak. Nakonec jsem tam uviděla takovej náhrdelník ze tří druhů zlata-byli to sloníci spojený chobotama a ocasama, malý, moc pěkný. A tak jsem si to koupila fakt za pakatel a měla jsem radost, že budu mít nějakou památku, i když já zlato normálně vůbec nenosim.

Dělalo mi ale radost se ve svým volným dnu jen tak toulat po ulicích. Za těma nablýskanejma krámkama se nachází v podstatě okraj pouště a pravej život. Lidi tam bydlej v takovejch polorozpadlejch staveních, místo střechy jen vlnitej plech, pokud vůbec něco. Já se tam procházela s vočima na stopkách, a vnímala jen pachy a vůně, ale v tomhle případě spíš pachy. Řeznictví, kde visela půlka krávy i s kůží a vocasem, na to sedaly mouchy a různá havěť. Po prašnějch cestách pochodovaly ženský s různejma nádobama nebo taškama na hlavě, šly rovně, jak svíčky, bez zpomalení nebo zaškobrtnutí. Všechny zahalený od hlavy až k patě.

Před těma budkama, jejich obydlíma, byli většinou dvě tři starý dřevěný židle, na kterejch seděli chlápci v gelabejích /dlouhejch košilích/ a pokuřovali vodní dýmku, pili kafe a hrály karty nebo kostky. Všude hromady suti, vodpadků, mrtvejch krys a různejch brouků. Na tom si hrály děti, třeba s otevřenou plechovkou od něčeho, na těch haldách toho bordelu.

Pořád jsem si ale říkala, z čeho ale pochází ten hrozitánskej smrad, protože v jednu chvíli to bylo moc i na mě. Až večer mi Tarik v Moby Dicku vysvětlil, že tu maj takový zvláštní slavnosti jara, kdy lidi jí shnilý ryby!! A to je pak cejtit úplně všude. Prej kvůli tomu strašně lidí končí v nemocnicích nebo na hřbitovech, ale tohle je prostě jejich tradice, která se jmenuje „Sham el nessim“ nebo tak nějak, kterej se slaví 28. dubna, ale ten puch je tam pak cejtit pěkně dlouho.

Tak po tomhle konkrétně se mi stejskat nebude, ale představa, že za tři tejdny tu už končim, mě začíná docela ničit.