…trochu Sonjina kýče…

Nechci bejt zas tak sentimentální, ale na to, jak jsem se svýho příjezdu do Prahy trochu děsila, bylo všecko tak super, že se sem tam musim štípnout, abych věřila, že je to pravda.

Naši byli fantastický. Čekali mě na letišti, táta mě poplácal po zádech a máma, ta se robrečela radostí, že jsem v pořádku zpátky a pak mě celou cestu v autě z letiště držela za ruku a jen se na mě koukala, až jsem se cejtila úplně divně.

K tomu, že jsem takhle zdrhla bez rozloučení a byla pryč skoro tři měsíce, mi naši neřekli vůbec nic. Máma pro mě měla nachystaný grilovaný kuře s rejží, táta mi nalil štamprlku vodky a pak jsme kecali a kecali až skoro do půlnoci. Vod Táni už toho vo mým pobytu v Londýně hodně věděli, ale přece jen to chtěli mít z první ruky.

Než jsem šla spát, prosili mě naši, abychom si druhej den popovídali vo tom, co bude dál. Táta mě pak ráno probudil klasickejma vajíčkama se slaninou, kvůli mě si vzal z práce volno, abychom prej měli čas jen pro sebe. Pak jsme vyrazili přes Letenskej sad dolů do města, chodili jsme po Staromáku a pak jsme šli přes Karlův most Nerudovkou až k Hradu a celou dobu jsme v podstatě mlčeli, jen si užívali toho, že jsme spolu.

Máma, zatímco jsem byla pryč, strašně vomládla. Zmizely jí kruhy pod vočima a i pár vrásek. Že by to bylo tím, že jsem byla takhle dlouho v čudu a vona se mohla jednou v klidu vyspat? Asi se budu muset zamyslet.

Taky má zase docela dost žáků, co k ní chodí na piáno a vůbec se jí daří docela dobře. Našla si totiž nový hobby. Vlastně dvě činnosti, co skloubila dohromady: za prvý začala chodit za naší nemocnou bejvalou starou sousedkou do domova důchodců. Byla to hrozně milá pani a máma jí často nakupovala. Vona je ale úplně sama, a pak, když si zlomila nohu, už nemohla dál bydlet v normálním bytě. No a máma ji teď chodí pravidelně navštěvovat do toho domova, protože faktem je, že tahle pani byla skoro jak naše babička. V tomhle podělaným domově jí ale dávaj takový hnusný blafy k jídlu. Třeba jim daj tvrdej rohlík a mazací sejr, kterej ale je tak tvrdej, že bez pořádnejch zubů nejde pokousat. A tak jí máma nosí jídlo, co vaří i pro nás, a zase si vod ní bere ty tvrdý rohlíky a sejry, ze kterejch pak dělá sendviče, ještě do toho dá třeba papriku nebo list salátu, sem tam salám a tak, zabalí do folie a nese pak takový svačiny bezdomovcům na Hlavní nádraží. Fakt. Moje máma je taková rozená charita.

Pravda je, že některý bezdomovci už ji znaj a těšej se na svoje dávky, ale nedávno dala takhle jeden rohlík nějaký Rumunce, co tam seděla na zemi s malým dítětem a žebrala vo prachy na jídlo a ta to po mámě vztekle hodila zpátky a řvala na ni něco asi dost sprostýho rumunsky…

Nebo předevčírem: máma jde nakupovat a před vobchodem žebrá mladej kluk. Máma mu říká:“No mladej pane, proč nejdete pracovat, vždyť jste silnej a zdravej a mladej?“ Von na to něco blekotal, že ho vyrazili rodiče z domova a že nemá práci a nic a že má hlad. Tak máma na to, ať jde s ní do vobchodu, že mu něco koupí k jídlu. Von šel a máma dala do košíku nějaký housky, gothajskej salám a chtěla mu koupit pivo. Jenže von se na ni tak koukal a říkal:“Paninko, tohle mě ale nezasytí.“ Vzal ty věci a vodnes zpátky do regálů a místo toho si k mý mámě do košíku naskládal litr mlíka a vánočku!! Pak poděkoval a zmizel. My jsme se tomu doma strašně smáli a já si v tu chvíli říkala, že je to fakt super, mít takhle skvělý rodiče. A ten pocit, že jsem zase zpátky u nich doma, je prostě nepopsatelně krásnej. Snad mi vydrží aspoň do příštího pátku…