..a zase „domů“

A tak jsme ve středu vyrazili na cestu. Jenže William měl v rukávu ještě jedno Eso. Po cestě jsme se totiž zastavili na zámku Cawdor, jehož majitelkou je Lady Angelica Cawdor, což je původem Češka, neuvěřitelně vitální a skvěle vypadající asi sedmdesátiletá Lady, která vo Česku sice moc šajnu nemá, ale byla hrozně ráda, že nás vidí, teda hlavně Williama, se kterým se zná aspoň sto let.

Zůstali jsme na oběd a na kafíčko, i když William byl trošku nervozní, že přijedem do Londýna pozdě, jenže Angelica si nedala vymluvit, abychom zůstali,a ještě nám nabízela, ať přespíme do druhýho dne. Jenže práce je práce a William je v tomhle strašně zodpovědněj.

Když jsme se ale v poledne procházeli tou nádhernou zámeckou zahradou, Táňa si klasicky něco štěbetala s Olivierem a Will si zaníceně povídal svojí oxfordskou angličtinou s Angelicou, přemejšlela jsem vo tom, že i kdyby nakrásně William sdílel mý pocity /který se tak jak tak měnej jak aprílový počasí, jak jsem to tak počítala, tak jen za tu dobu, co píšu blog, už jsem byla smrtelně zamilovaná snad pětkrát/, já bych asi nedovedla nikdy žít v týhle společnosti. Strašně nobl aristokracii.S Williamem je to jiný, ten nosí ve Skotsku vlněný svetry, sto let starý, roztrhaný na loktech, jenže ve skutečnosti patří knaprosto rozdílný společnosti a i když je tak šíleně tolerantní, já bych tu jeho  „society“ asi nerozdejchala.

Pak se Lady Cawdor někam vypařila a já si chvilku povídala s Willem a říkala mu, že tohle bylo nejlepší období mýho života a tak a von byl hrozně milej, vzal mě kolem ramen a já se ho ptala, jak dlouho mám ještě zůstat a von… mi navrhnul, že ještě měsíc….

Cítila jsem, že se mě asi chce tak trošku zbavit, i přesto, že spolu máme tak úžasnej vztah, že si rozumíme, vzájemně se neprudíme, jenže nemůžu u něj bejt asi navždy.

Řekla jsem mu, že vodjedu před mejma narozkama, který jsou na konci ledna a von řekl, že mu to bude líto, ale že si musim trošku prožít svůj život, že takhle by to bylo pro mě i pro něj moc jednoduchý nebo naopak moc složitý a že mi kdykoliv s čímkoliv pomůže, když budu potřebovat, a vždycky bude nápomocnej, což mě úplně rozbrečelo, takže jsme pak už jen mlčky šli zpět k zámku, kde jsem se rozkoučili, nasedli do auta a vyrazili nazpět do Londýna.

Dneska mi zase začala škola a práce. I když už nechodim k Paule, která už mě na češtinu asi nepotřebuje, mám práce pořád dost. Kromě toho jsem i dost s Táňou a Olivierem, kterej zejtra odjíždí, protože má nějaký koncertní turné. Táňa už tak jako tak musí zpátky kvůli škole.

Táňa, mimochodem, byla úplně nadšená z toho, co je William zač a hnedka to volala mejm rodičům, aby byli v klidu a řekla mi, že mi závidí to, jak já vždycky seženu takhle najednou tyhle úžasný lidi. Možná, že ji i trošku zamrzelo, že místo tý pitomý medicíny trochu necestuje.

No a já jí zase závidim, že je chytrá a dovede studovat. Na tohle já asi fakt nikdy dmít nebudu. Už teď si zase u svýho cigárka říkám, jestli má cenu se vůbec někam hlásit. No, ale ještě než se rohzhodnu, co dál, vydělám si nějaký peníze a pak prostě mizim…