a zase docela řádim

Nějak dlouho jsem nepsala, protože se vánoce blížej, já si snažila ještě na poslední chvíli přivydělat nějaký prachy, abych měla na dárky /pro sebe, hlavně…/ a tak jsem brala různý úplně připitomělý džoby, ale to je fuk, svůj účel to splnilo.

Pak se mi stala taková docela divná historka: už párkrát jsem si všimla na stanici metra South Kensngton takovýho chlápka, kterej tam hrál na kytrau a zpíval docela legrační písničky, který zřejmě sám složil. Von se na mě vždycky směje, když jdu vokolo, ale já mu nikdy nedám žádný peníze, protože sama jich moc nemám. Je takovej zvláštní. Vypadá tak na 45, je ale strašně hezky a čistě voblečenej a vostříhanej, že si člověk říká, co takovejhle týpek pohledává takhle na ulici v tý kose.

No, každopádně jsem ho sice zaregistrovala, ale nějak jsem vo něm dál nepřemejšlela.Až najednou předevčírem jdu na poštu poslat vánoční přání /jo, já jsem jeden z těch magorů, co furt píše vánoční přání rukou a ne e mailama/, byla tam úplně příšerná fronta, takže jsem si vzala pořádaový číslo, což bylo něco jako 586 a člověk, kterej byl na řadě měl asi 230…, vzala si knížku a čekala. Najednou ke mě přijde chlapík, /já v něm poznala toho muzikanta z ulice!!/, dává mi číslo 240 a říká, ať si to vezmu, že musí něco vyřídit, tak že už nemůže dál čekat. Já koukala jako blázen, poděkovala a von vodešel, ale hrozně hezky se na mě smál. Asi za pět minut jsem teda přišla na řadu, vodeslala balíčky a přání a vypadla.

Brouzdala jsem ještě tak chvilku po městě a zapadla do jedoho knihkupectví, kde jsem konečně našla knižku, kterou uplně miluju: Kdo chytá v žitě od J.D. Salingera. Koupila jsem hnedka dvě. Jednu že dám Williamovi /von to nečet, bavili jsme se vo tom/ a jednu, že pošlu Táně, svý ségře, ať to má v originále. Takže jdu zase na poštu, zase si vezmu lístek, tentokrát snad 723 a na řadě bylo číslo 512 nebo tak něco a začtu se do toho Salingera, když tu ke mě přijde ten samej chlápek/!!/, podává mi číslo 589 /takže jak jsem vodešla minule, hnedka si vzal lístek po mě/ a říká mi, že mu volala jeho 87 letá matka, aby okamžitě šel někam a něco jí koupil, jinak už to tam nebude a protože prej je hodnej synek, musí to udělat. Já na něj koukám jako blázen, von má voči zavrtaný do země a pak z něj vypadne. “ No, dneska už poštu asi vzdám, ale kdybyste měla čas za 20 minut na kafe, tak já budu kousek vodsud v hospodě Westerly Inn. Tak si přijďte popovídat.“

No jo, to by Sonja nebyla Sonja, kdyby odmítla pozvání do hospody. Vzala jsem vod něj lístek, během pár minut vodeslala balíček Táně a šla vyhledat hospodu.

Tam už seděl Chris /tak se jmenuje/, měl před sebou flašku červenýho a hnedka na mě mával /jako by bylo předem jasný, že přijdu, já,mladá a atraktivní za takhle starým a divným chlákem/, tak jsme se představili, von se vůbec nezeptal, vodkud jsem nebo kdo jsem a co tu dělám, a rovnou začal povídat a asi během 5 minut jsem měla pocit, že ho znám vodjakživa. Strašně jsme se spolu nasmáli. Já se ho ptala, jestli jako tenghle trik s tou poštou praktikuje často a von se dušoval, že se to fakt stalo jen jednou v životě a že to byla šílená souhra náhod a že tohle normálně fakt nedělá.

Pak jsem se ho ptala, proč hraje na ulici, když umí hrát skvěle na kytaru a zpívat a skládá svoje písně a von mi na to řekl, že ho to strašně baví, protože chodil na střední na Eaton /to už teď vim, že je nejprestižnější škola v UK/ a pak studoval antropologii v Oxfordu, ale že nemá moc rád tyhle vysoký intošský kruhy a že mu to na ulici vyhovuje mnohem víc, že má kontakt s lidma a že to stejně nedělá pro peníze.

Pak mi vyprávěl, že má v Americe dvě dcery a ta mladší, který je šestnáct, se za něj děsně stydí, takže se vždycky před spolužačkama tváří, že k němu vůbec nepatří a že furt chatuje na netu s kámoškama a Chris,kterýho docela dost bavěj mladý holky, ji vobčas poprosí, aby mohl chatovat místo ní, tak vona ho chvilku nechá. Tak von se snaží, aby zněl v tom chatu stejně jako vona, ale už po dvou řádcích tam protější strana napíše“ Hej, Ano, to je tvůj táta? Chrisi, jsi to ty?“ A tak von je naštvanej, jak mu to nejde a je smutnej, že nemůže v životě na netu chatovat s šestnáctiletejma holkama, protože by hnedka přišly na to, že je starej páprda.

V týhle chvíli Chris vobjednal druhou láhev červenýho a pokračoval. Já se ho ptala, jestli nechlastá trošku moc a von na to, že prej asi jo, že si furt dělá nějaký testy na internetu, takový ty ankety, jestli jako neni alkoholik. No a že tam, když vyplní třikrát JO z dvaceti, tak že už mu to hlásí, že by měl okamžitě konzultovat lékaře a takový ty kecy. Já mu na to říkám, to jsi dobrej, já vždycky vyplnim tak 14 z těch dvaceti, jako že chlast potřebuju a von že vlastně prej vždycky zakroužkuje 15 kladnejch vodpovědí a těch zbylejch pět  jako že ne /sám si lže do kapsy/ a pak mu vyjde stejně, že je divný, že vůbec dokázal ten dotazník vyplnit, v tomhle podroušeným stavu.

No a takhle jsme seděli v tý hospodě asi dvě hodiny a byla to taková sranda, že jsem dostala chuť jednou v životě zavolat Williamovi, jestli by nepřišel za náma, i když jsem tušila, že to možná neni ten nejlepší nápad.

No a William vopravdu dorazil a s Chrisem si tak padli do voka, že ho pozval do Skotska taky!! /Mezitím nám Chris řekl, že je mu 60 let, ale protože má nějaký asijsský předky, tak to na něm fakt neni vůbec vidět!!!/ Na vánoce prej nemůže, že musí bejt se svojí maminkou., to bude asi nějakej maminčin mazlíček. Chris byl nadšenej a že jo, že dorazí a tak jsem teda zvědavá, co to tam bude za skvadru a jaký to všechno bude. Už zejtra jedem!!!! Hezký vánoce a pokud už nenapíšu, tak jsem zemřela tou nejlepší smrtí v zajetí skotský whisky!