Dali mi jméno Poseidon po dědovi. To se tady v Řecku dělá. Cože? Já vám neřekl, že bydlim v Řecku? Aha, tak to musím napravit. (Kvůli tomuhle jménu se mi nesmějou jen v Čechách, nebojte, ale i tady v Řecku mi holky kreslí trojzubec a dělají si ze mě srandu. Poseidon byl totiž v řecké mytologii král moře a většinou bývá všude nakreslený s takovýma vidlema v ruce…).

To totiž je tak: moje máma, skoro čtyřicátnice, je Češka, a táta nad hrobem (má skoro šedesát) je Řek. No a tihle dva se kdysi potkali tady na Korfu, kde máma pracovala. Vzali se a bez našeho vědomí se rozhodli, že nás – teda jako ségru Artemis a mě- budou mít. A tak nás měli. A teď všichni bydlíme na ostrově.

 

Artemis je o čtyři roky mladší než já. Teď chodí do druhé a já do šesté třídy. Je skvělá, docela parťačka. Třeba umí výborně bojovat (to jsem ji naučil já), takže sem tam zkope kluky z naší třídy. Vypadá jako neviňátko a andílek, což jí každý věří, ale ve skutečnosti je to malá mrška.

 

Ke svým narozkám jsem si přál malou příčnou flétnu, té se říká piccolo. Jenže máma mi říkala, že je to drahý dárek a že si mám vybrat něco levnějšího. Jenže já na nic nemohl přijít. Stolní hry mám snad všecky, co existujou, ale nemám je s kým hrát, na počítač můžu jen občas a to jen na youtube nebo na maily a skype, a s žádnýma hračkama si stejně už nehraju. Ty flétny, to je něco, co mě fakt baví. Už mám nejrůznější, od zobcových, přes okarínu a různé zvláštní, až právě po tu příčnou, ale ta je normální. Takže jsem se nakonec s mámou dohodl, že tu flétnu budu mít jako dárek k Vánocům i narozkám. Já mám totiž narozky brzy po Vánocích, což je trošku nevýhoda.

 

Každopádně ale jsem měl slíbenou narozeninovou oslavu. Nikdy nevím, koho na tu party pozvat. Tady se totiž zvou často děti z celé třídy, jenže to je docela síla. Tuhle jsem byl na narozkách mého kámoše Jorgose a ten pozval do jejich malého bytu celou třídu a k tomu ještě pár kluků z plachetnicového kroužku, takže se nás tam mačkalo asi třicet a ani se nedalo nic hrát. Takže kluci, jak se nudili, po sobě začali házet brambůrkama a křupkama a rozlívat colu, nějací kluci zase Jorgosovi vzali jeho nejkrásnější hračku, takový malý parní stroj, a rozbili ji, a pak nakonec se začali pošťuchovat a rozbili skleněnou výplň ve dveřích. Jorgosova máma tiše začala uklízet a jeho táta nás napomenul, ať jsme hodní, jinak ani slovo. To můj táta by asi všechny vyhnal ven a dostal z takovéhle oslavy infarkt.

 

Další blbá věc je, že když takhle jdete na všechny oslavy, stejně se moc nezabavíte, pak taky musíte furt dávat někomu dárky, a tady v Řecku se dávají dárky třeba okolo patnácti až dvaceti eur, ty děti z nich pak ani nemají radost, protože jich mají tolik, a nakonec ta nevýhoda je, že zas na oplátku taky musíte pozvat všechny. Takže já chodím na oslavy jen svých nejlepších kámošů, což se rok od roku stejně mění.

 

Teď, jak jsem přestoupil do nové školy, o tom vám ale budu vyprávět jindy, mám dva nové kámoše: právě toho Jorgose a pak ještě Fotise. Ten má mámu kadeřnici, pořád se cpe gyrosem a palačinkama, nosí brýle a je dost při těle (slušně řečeno), ale je s ním sranda a já ho mám rád.(Tohle jsem fakt neopsal z Mikulášovvých prázdnin, jak by se mohlo zdát, ale takoví kluci jsou prostě asi v každé třídě…)  Pozval jsem teda na party oba dva tyhle kluky a pak ještě ze staré školy další kámoše: Johna, ten má mámu Angličanku je to takový vysoký blonďák, třídní šašek. Dřív jsme se docela dost kamarádili. Pak ještě Aleka, to je zas takový hodný nenápadný kluk, který se skoro nikdy nesměje a ani nic neříká. Jeho máma o něj vždycky měla takový strach, že ho vůbec nepouštěla ven, takže byl léta zavřený doma a vlastně, když ven vyjde, necítí se tam moc dobře. A tak sedí doma a většinu času si hraje hry na počítači, telefonu nebo nintendu. A pak jsem pozval ještě Spirose, protože je za všech okolností fajn, i když po čase je s ním docela nuda.

 

Táta mi slíbil udělat velkolepou pizza party. Můj táta je totiž trochu zvláštní člověk. Je sice doktor, ale má miliony různých koníčků. A v poslední době je jeho největším koníčkem vaření, z čehož je máma totálně na mrtvici. Ne proto, že by jí nechutnala tátova kuchyně, ale proto, že si pořizuje neustále nové přístroje a zařízení do kuchyně. Moje máma moc vařit neumí, dělá to jen, když se tátovi nechce, a popravdě její vaření není nic moc. Většinou jsou to nějaké špagety s omáčkou. Ale zase umí dělat perfektní štrúdl a občas s náma peče sušenky.

 

Táta si před dvěma rokama na balkoně postavil pec. Prostě fakticky opravdovou pec, jako se o ní zpívá v písničce Pec nám spadla. Takže tu sem tam pořádně roztopí dřevem a pak v ní udělá něco dobrého. V horším případě maso s bramborama, v lepším právě pizzu. A ta jeho pizza je fakt vyhlášená, lepší jsem nejedl, ani když jsme byli o Vánocích v Římě.

 

A protože je táta neskutečný puntičkář, koupil si obleček jaký mívají kuchaři, kostkované kalhoty, bílou košili a zástěru a kuchařskou čepici a když se ohákne, vypadá jako opravdový pizzař. (I když za tenhle výraz by mě zabil, prý se jjim správně říká pizzaiolo, ale to je fuk.)

 

Máma ten den, kdy jsem měl mít tu svoji party, se nechtěla plést tátovi v kuchyni, protože táta vždycky děsně vyvádí, je nervozní, a tak se radši všichni klidíme, a poslala mě pro gyros pro celou rodinu, abychom se rychle najedli a nechali pak tátovi volný prostor.

Gyros je takové řecké rychlojídlo. Prodává se tu ve stánkách na ulici a je to maso na tyči, které se opéká kolem dokola a pak se seřízne, takže z toho dolů spadají malé kousíčky, ty se naberou na takovou lopatku a strčí do chlebové placky. K tomu se přidají hranolky a pak ještě kdo co chce, třeba rajčata, cibule, jogurtová omáčka, salát a další nesmysly. Já to samozřejmě jím jenom s hranolkama, protože na zeleninu mám alergii.

 

A já, jak jsem šel pro ten gyros, jsem potkal Fotise, který mi zrovna šel koupit dárek. V ruce měl dvacet eur a říkal, že mi koupí nějaké panáčky, jenže já už si s panáčkama strašně dlouho nehraju, přece nejsem mimino. Tak mi řekl, ať jdu s ním a něco si vyberu a já nevěděl co, tak jsem nakonec ukázal na nějakou krabici, kde se měl dělat pokus, že to bude jako opravdová sopka, to mě docela zaujalo.

 

Tak Fotis vypláznul patnáct eur, vzal krabici a slíbil, že přijde přesně v půl páté a přinese ji.

 

Já jsem se na tu party těšil jako malý kluk, protože o takových příležitostech můžeme pít colu a jíst neomezené množství chipsů. Máma nám to jinak nekupuje a já to vlastně mám taky rád jen, když je nějaká výjimečná příležitost, protože se toho většinou přejím a pak mi bývá dost zle, což bych ale nikdy před mámou nepřiznal, protože by mi řekla: „vidíš, já jsem ti to říkala,“ a tyhle řeči já nemám vůbec rád.

 

V půl páté jsem čekal už nedočkavě před barákem, protože nemáme zvonek na dveřích, tak aby se k nám kluci dostali. K nám se vlastně nikdo jinak dostat nemůže, leda tak, že předem zavolá nebo stojí před domem a křičí, což většinou slyší sousedi, ale my ne. Proč nemáme zvonek mi není úplně jasné, jednou jsem se na to ptal táty a ten říkal, že není zvědavý na nikoho, kdo není ohlášený.

 

Kluci přišli na řecké poměry docela přesně, až na Jorgose, který pořád nešel a my všichni na něj čekali dole před barákem. Abychom se zatím nenudili, vzal jsem kluky nahoru, dal ségře Artemis deset centů za to, že bude koukat z okna a sledovat, až Jorgos přijde, a mezitím jsme si dali brambůrky a colu a vyrobili si vlaštovky, abychom se zabavili venku.

 

Sranda je, že tady kluci vůbec neumí dělat vlaštovky. Mě to naučil mámin kámoš ze Švýcarska Hansl, když mi bylo asi pět let. Pak jsem z toho těžil docela slušně ve staré škole, kde mě šikanovaly některé děti za to, že jsem cizinec a nehraju si s nintendem. Jakmile jsem začal vyrábět vlaštovky, chtěla se je naučit celá třída a pak celá škola a já si u kluků získal celkem slušný náskok. Tenkrát jsem je dokonce prodával těm, kteří byli líní se to naučit. Po deseti centech jedna, takže jsem každý den chodil domů třeba s eurem. To byly časy…

 

Některým klukům jsem teď musel vlaštovky vyrobit já, některým jsem to jen ukázal a někteří už to umí sami. Pak jsme šli ven a ty vlaštovky pouštělï z takových venkovních schodů, jenže většina vlaštovek dopadla na střechu našeho souseda, který má vyloženě nepřátelské vztahy s tátou. To by nebylo ještě tak hrozné, nebýt toho, že jsem vzal mámě její firemní papíry, kde na jedné straně je její fotka, jméno a telefonní číslo. Pak jsem jen potají doufal, že přijde brzy nějaká větrná smršť a papíry odnese někam hodně daleko, jinak bych měl asi dost průšvih.

 

Když jsme přišli domů, měl jsem docela hrůzu z toho, co všecko mi kluci vezmou a rozbijou, ale máma mi naštěstí předem poradila, ať si všecky svoje poklady schovám k ní do pokoje. Pak jsem měl jeden dobrý nápad. Hráli jsme takovou hru, že jsme si sedli kolem stolu, já jsem všem rozdal tužky a papíry a psali jsme si odpovědi na otázku Kdo, přeložili papír a podali sousedovi, Co dělal, pak Co, zase dál, Kde a jak. Pak jsme si to přečetli, jak tam každý napsal něco jiného a byla to docela sranda. Vyšlo z toho třeba: Jorgos líbal psa ve škole bláznivě. Tuhle hru jsem se naučil na táboře v Čechách a výhoda byla, že to řečtí kluci neznali, tak se všichni smáli jako o život a hrozně je to bavilo. Dokonce tolik, že jsme se bez úhony dočkali tátovy pizzy, která přišla skoro o hodinu později, než nám táta slíbil.

 

Táta začal vyrábět pizzu Margaritu, tu máme všichni rádi, jenže to šlo trošku pomalu, protože se do pece vždycky vejde jen jedna pizza a mezi tou jednou a další je  třeba deset minut čekání. Fotis, ten, co rád jí, pořád křičel, že chce další a že chce ten největší kus.

 

Od kluků jsem dostal spoustu dárků, ale většina z nich byly totální zbytečnosti-lego, s tím už si fakt dávno nehraju, ale možná to dám svýmu bratránkovi jako dárek, až pojedu v létě do Prahy, pak nějaký model letadýlka, které se nedalo složit, protože to bylo čínské výroby a nepasovaly do sebe ty součástky, pak od Fotise tu sopku a to byl velký kámen úrazu, ale o tom až později. No a pak dvě trička. I když oblečení jako dárek nesnášim, musim uznat, že ty dva poslední byly asi ty nejlepší.

 

Po pizze se kluci začali trochu nudit a taky začali chodit dospělí. Já vám totiž zapomněl říct, že jsme slavili nejen moje dvanácté narozeniny, ale i tátovy šedesáté!! Asi se divíte, ale já mám trošku staršího tátu, protože strašně dlouho studoval a pak se oženil, ale zase se rozvedl, a pak si našel moji mámu, která je o hodně mladší než on. Takže mu trvalo věčnost si najít tu pravou ženu a pořídit si s ní ty pravé děti, což jsme právě my s Artemis.

 

Těsně než dorazili dospělí, začali po sobě kluci házet křupkama, takže je máma hnedka seřvala. Vyhnala nás do našeho pokoje, který jakoby vyzařoval nějakou zvláštní atmosféru, kluci se tady na sebe totiž vždycky vrhají a začnou se rvát v minutě, kdy sem vejdou. Já z toho moc nadšený nejsem, ale Artemis je z těch smrdutých klučičích nohou a zpocených tváří celá bez sebe. Letos to bylo taky poprvé, co tu byla z holek jen ona, jinak zveme většinou i nějakou její kámošku.

 

Artemis se rvala jako drak a já jen doufal, že kluci brzy vypadnou, protože mi začali rozhazovat věci (předtím jsem všechno pracně uklízel, abych mohl mít tu oslavu) a kromě toho mi John začal vytahovat a rozbalovat moje dárky bez dovolení a pak, když jsme hráli jednu hru, pořád poroučel a prostě mě to přestalo bavit. Mezitím táta dodělal palačinky místo dortu, jak jsem si přál, jenže kluci jsou tady zvyklí na takové strašně krémové mastné dorty a tak skoro všichni ty pracně nadělané palačinky vyhodili. Máma naštěstí klukům řekla, že už mají jít domů, ale John s jedním kámošem ještě zůstali, protože tu měli svoje rodiče.

 

Jenže mně najednou přišlo všechno tak líto, že jsem se skoro rozbrečel (samozřejmě ne doopravdy, to už dávno nedělám)a měl toho až po krk, ale nechtěl jsem, aby to kluci viděli. A tak mi máma řekla, ať si jdu lehnout a nikoho si nevšímám. A tak jsme šli s Artemis spát, a já si říkal, že už jsem na tenhle druh oslav možná trošku starý. Taky už je mi dvanáct.

 

Kreslila Agáta Lžičařová

burovicka@seznam.cz