a jeden smutnej příběh

Všichni se mě furt ptaj, proč nic nepíšu. Jenže já jsem nějaká divně vytížená, i když vlastně nevim, kam mi ten čas utíká.  Před Vánocema jsem měla skoro každej večer zkoušku s orchestrem. Během dne spoustu času proflákám na internetu, trošku se snažim uklízet a udržovat domácnost jakž takž v chodu, i když teda hospodyňka ze mě už asi nikdy nebude. Když je hezky, snažim se bejt s dětma venku, do toho máme pořád nějaký návštěvy a nakonec je to možná i moje koncentrace, která se rovná soustředění osmdesátiletýho člověka.

V Řecku se děje spousta blbejch věcí. Najednou z totálního chaosu se stává stát, kde se každej bojí, co bude.  Z televize se furt linou takový zprávy, že člověk by udělal nejlíp, kdyby si prohnal kulku hlavou. Alespoň takovej to na mě dělá dojem.

Já ale, vdžycky když začnu propadat nějakejm splínům, vzpomenu si na svoji dopisovou kámošku Ester. Vlastně jsem ji viděla jen dvakrát v životě. Poprvé, když mi bylo asi patnáct, jeli jsme s rodičema k nim na faru, kde můj táta kázal. Její táta je taky farář. Holka, stejně stará jako já, na první pohled ničím výjimečná. Jenže tahle holka byla jeden z nejvýjimečnějších lidí, který jsem kdy poznala.

Chvilku jsme se bavily a ona mi vyprávěla, že má nemoc, která se jmenuje cystická fibróza. Ve zkratce se jedná o takovou fakt hnusnou smrtelnou nemoc, kde se plíce plněj hlenama a nejsou schopný se od nich osvobodit, což vede k udušení toho nemocnýho. Naděje na vyléčení neni žádná a nejstarší lidi s touhle nemocí se dožívaj tak kolem dvaceti let….

A tahle holka mi to celý vyprávěla jako kdyby se to netýkalo jí. Přitom věděla, že se do pár let udusí. Říkala mi, že ví, že se nikdy nevdá, nebude mít děti a proto neplánuje žádnou budoucnost. Je každý tři měsíce tak na šest tejdnů zavřená v Motole na plicním a inhaluje a snaží se zbavit těch hlenů. Celá tahle komunita se mezi sebou dobře zná a snaží se držet pospolu. A tak Ester čte mladším „cysťákům“ pohádky na dobrou noc a utěšuje je, když v noci brečej po mámě. Říkala, že si holt užívá každýho nobvýho dne a že je věřící, tak tohle nehodnotí tak strašně tragicky, protože s ní Bůh asi má nějaký plány.

Pak jsem ji jednou byla navštívit v Motole, kde byla zrovna na dlouhým léčení. Na to si moc nemapatuju, jen na to, že jsme si pak sem tam vyměnily nějakej dopis.

A pak… pak jsem o ní dlouho nic neslyšela. Zkoušela jsem pátrat, jestli je ještě vůbec naživu, jenže jsem neměla odvahu napsat jejím rodičům. Co když neni… A co když je… prostě mi bylo blbý se ptát, abych neudělala nějakej hodně smutnej trapas.

Loni, po více než dvaceti letech od našeho prvního setkání, jsem se dozvěděla, že žije a dostala na ni emailovou adresu. Ester mi psala, že nějakým zázrakej je furt ještě naživu, dokonce se zamilovala a vdala za kluka se stejnou nemocí. Žijou teď u jeho rodičů, který se o ně staraj, protože sami o sebe se už postarat nemůžou.

Překvapilo mě to a zároveň potěšilo. I když ta kvalita života musí bejt fakt hrozná, protože se člověk permanentně dusí.

Na Silvestra jsem se s Ester konečně poprvé potkala na Skypu. Vypadala skoro stejně jako dřív, veselá, milá, upovídaná, i když se zadýchávala po každý větě. U nosu měla hadičku s kyslíkem a snažila se mi zodpovědět otázku, proč nemůže jít na transplantaci plic. Pak mi představila svýho milýho manžela. Popřáli jsme si všichni navzájem všecko nejlepší a Ester šla vykašlávat, inhalovat a  odpočívat. Já šla slavit Silevstra…

Pořád na ni musim myslet. Vždycky, když si stěžuju na kraviny, něco se mi nezdá, mám blbou náladu a upadám do splínů. Člověk vůbec netuší, jak se má dobře. A tak se snažim, abych i já se radovala z každý minuty svýho života.