a vo zlým turistovi

Tuhle cestu přes San Domingo upřímně nenávidim. Lidi předjížděj bez blinkru zprava i zleva, trouběj jako diví. Na každým semaforu se mi děti snažej umejt už několikrát mytý okno. Tvářim se zarputile a nic jim nedávám, protože bych tu nechala majlant. Ukazujou mi, že maj hlad. To já, popravdě řečeno, taky a k tomu nemám drobný.

Na cestu se musim poptat několika lidí. Jsou docela ochotní, jeden chlápek dokonce mává, ať jedu za nim a vyvádí mě až na dálnici a ani za to nic nechce. Dálnice je překvapivě v dost dobrým stavu, ale způsob jízdy je prostě šílenost. Přizpůsobuju se a taky předjíždím zleva i zprava jako všichni.

Občas někoho málem přejedu, protože se klidně uprostřed dálnice někdo otočí na kole, motorce nebo i v náklaďáku a jede třeba chvíli v protisměru. Taky se tu prostě jen tak procházej chodci. Musim se šíleně soustředit a jsem z toho docela dost unavená.

Konečně přijíždím do Santiaga, což jě město vzdálený asi už jen 60km od mýho cíle. Hlady už šilhám, takže s radostí parkuju před prvním McDonaldem a vůbec se neohlížím na hladový děti. Tohle bude asi jediný jídlo, po kterým bych tu neměla mít střevní potíže.

Večer se ubytuju v bytě mý kolegyně, kterou musim na dva dny zastoupit, vyhubim pár švábů a jdu se projít po letovisku. Sednu si do nějaký pizzerie a dávám si pivo a pozoruju starýho tlustýho Němce, kterej má vedle sebe mladinkou Dominikánku. Upejpavě vedle něj sedí a von do ní něco hustí, jenže vona asi neni ještě moc sběhlá, takže jen krčí ramenama a kouká se do neznáma. Němec rychle objednává večeři a přitom ji furt objímá.

Jsem děsně unavená, tak si jdu lehnout. Byt mojí kolegyně je strašně depresivní. Na stropě takový světlo vydávající hnusnou žlutou mdlou záři, nedá se při něm ani číst, na něm přilepená mucholapka plná much a na podlaze takový ty prastarý rádoby mozaiky na betonu. Dřevěná postel, několik kusů sektorovýho nábytku a v oknech i na balkoně mříže, protože tu prej neni moc bezpečno. No super.

Druhej den se jdu mrknout na moře. Je tu docela pěkný, tak se jdu aspoň vykoupat ještě předtim, než zajdu za lidma do hotelů.

Pak to ale nastane. Turisti se na mě tvářej šíleně nevraživě, až jsem z toho celá nesvá. Když se potom v posledním hotelu chystám povečeřet, přijde za mnou tlustej do ruda spálenej chlap, vrhne na mě strašně hnusnej pohled a říká mi:“Manželka má průjem…“ Já zvedám hlavu od jídla /Byla jsem předtim na schůzce a on nepřišel/ a povídám mu: „To je mi teda líto, tak ať se brzy uzdraví…“ A pokračovala jsem v započatým jídle. Von na mě zase: „To jako teď budeš jíst? Když ti říkám, že má manželka průjem?“

Přikývla jsem a doporučila návštěvu doktora nebo lékárny, obojí několik metrů od hotelu. Chlap furt brunátněl a řekl mi, že se na mě nemůže koukat, protože ze mě se mu chce zvracet. Nechala jsem tam stát talíř a odešla jsem.

Před odjezdem z Puerto Plata jsem ho ještě potkala v hotelu. Podíval se na mě hnusným pohledem a řekl, že doufá, že po cestě aspoň dvakrát píchnu…. Naštěstí takovejchle idiotů neni zas až tolik.

Po necelejch třech dnech v Puerto Plata jsem se začala docela těšit zpět do Juan Dolia. Přece jen už tam za ty tři tejdny znám pár lidí a mám tam tak trošičku svoje zázemí. Zatím sice bydlim furt v hotelu, ale vypadá to, že budu mít možná od pondělka svůj byt!! Na to se teda strašně těšim. Snad to klapne.